Průvodce Slováckem - Slovácko na vlastní srdce

Co je na stránkách nového? Například tento můj víkendový zážitek ... (DOPLŇUJI)

Když si po ránu pustím internet a vidím, kolik tisíců a tisíců nových článků na něm je, říkám si stále častěji, že je zbytečné, abych přidával další. Kdo by je měl ještě čas číst v tom neuvěřitelném kotli mnoha a mnoha jiných písmenek?

Navíc docela často přicházím s naprosto neatraktivními a nemoderními náměty, které nemíří na žádnou většinu čtenářů nebo na maximální čtenost. To by stačilo dát do titulku nějaké články z Blesku, přihodit odkaz a lidi se uklikají k smrti.

A já vám chci místo toho nabídnout například pohled na včerejší Hostýnek, kde arcibiskup Graubner světil zvony - takže se loučím jako obvykle s většinou čtenářů, kteří přestávají v této chvíli číst a já pokračuju dál :) 

 

Ještě i dnes, v pondělí, jsem myšlenkami na Hostýnku, v hlavě mi zní zvuk nových zvonů, které rozezněli nesmírně šťastní pánové Josef Psík a Josef Matonoha, iniciátoři sbírky na pořízení zvonů, a přemýšlím nad vším, co jsem na Hostýnku během několika hodin prožil.

Přemýšlím například nad touto paní na fotce a dalšími starými lidmi, kteří byli včera oceněni arcibiskupem Janem Graubnerem za svou obětavou práci. Seděli v první řadě, lidé mezi sedmdesátkou a osmdesátkou, někteří i starší, při přebírání ocenění mluvili nesmírně skromně a vyzařovala z nich taková lidskost, že jsem přes slzy málem neviděl do hledáčku foťáku. Slyšel jsem každé slovo, které říkali, a které většina z těch, kteří seděli ve zcela zaplněném sále, nemohli slyšet. "Už jsem Otče stará, už mi docházejí síly," říkala například tato žena na fotce.

Do té doby jsem ji neznal, vždyť já se ocitl na tomto místě zcela náhodně, když skončilo svěcení zvonů a mše svatá, procházel jsem se po Hostýnku a všiml si, že se chystá setkání členů Matice svatohostýnské. Tak jsem vešel dovnitř a udělal i tyto fotky. Nafotil jsem všechny oceněné, rád bych sem ve volné chvíli jejich tváře dal a doplni i jejich jména. Zřejmě to bude jediné místo na světě, kde budou takto k vidění. Nepředpokládám, že by byli na Nově nebo v Blesku, vždyť jsou absolutně nezajímaví a nedůležité, "jen" obětavě pracují pro druhé...    

 

Rád bych vám také na videu pustil kousek povídání s panem Psíkem, to je onen iniciátor sbírky. Povídal jsem si s ním v neděli ráno a musel jsem dát za pravdu své kolegyni z novin, která s ním mluvila v pátek. Do novin totiž napsala o tom, jak byl ze zvonů nadšený, jak jí připomínal velkého kluka a jak ho má stále před sebou -společně ještě s panem Josefem Matonohou, dalším iniciátorem sbírky.  Měl jsem úplně stejný pocit, oba pánové byli úžasní. 

Jen bych se svou kolegyní trošku polemizoval v místě, kde napsala, že jí duchovní stránka celé "věci" míjela, protože je ateistka. Tiše bych upozornil, že právě ona duchovní stránka byla v celé této "věci" tím nejpodstatnějším. Vřelost a dobrota pana Psíka, pana Matonohy, i mnohých lidí, jím podobných, totiž pramení z jejich víry, povídali mi o tom, jak k ní byli rodiči vychováváni, jak s ní rostli a ani dnes ji neopuští. To jen my, lidé nejmodernějšího technického věku 21. století ji nenalézáme či ztrácíme a přicházíme o mnohem víc, než si dnes vůbec mnozí dovedeme představit.  

 

 

Pana Psíka jste mohli vidět na videu, tady je pan Josef Matonoha. Později mě mrzelo, že jsem ho také nenahrál, přál bych vám zažít jeho radost z nových zvonů. Celý život pracoval v Rakovníku, v tamní keramičce, ale na stáří se vrátil domů, k Hostýnku. A když bylo potřeba udělat podlahu v bazilice, práci hodně náročnou, tak jsem do ní pustil. A vydržel až do konce - a pomáhá dodnes.  

 

 

 

Tady už je samotné žehnání, na první ukázce uvidíte úplný začátek těchto slavnostních okamžiků, na druhém potom závěr se samotným svěcením. těžko bych něco k videu připsal, museli byste být na místě, a cítit v srdci to, co jsem cítil já a jistě i mnozí lidé kolem mě. Byly to krásné okamžiky, ve kterých jsem nejvíce ze všeho myslel na ty, kteří svou štědrostí přispěli k tomu, aby se vůbec taková sláva mohla odehrát, aby se po sedmdesáti letech objevilo tolik zvonů na Hostýnku a aby mohly zvonit do dálky mnoha generacím, které přijdou po nás.  

 

 

 

 

 

Takto jsem olomouckého arcibiskupa Jana Graubnera vyfotil na Hostýnku, když zrovna nad něčím přemýšlel - a já nyní přemýšlím, co k fotce napsat. Co byste připsali vy?

Možná bych dopsal několik otázek, nad kterými mohl tento významný muž v hierarchii moravské  i české církve myslet: Jak využít roky, které mi zbývají do konce života? Co čniti především, čemu dát přednost, priotu? Jak a čím oslovovat dnešního, moderního člověka? Pokračovat v jednání o finančním vyrovnání se státem a tedy i v restituci církevního majektu? Odložit tato jednání? A na jak dlouho? Co dělat pro blaho této země i slávu Boží? Co dělat lépe, než děláme? Proč se nám nedaří oslovovat více lidí? Čím je odrazujeme? Máme šanci je oslovit, jak jim přiblížit učení Ježíše Krista, jak jim ukázat krásu víru a četnost darů, které plodí?      

 

 

Na přírodu a krajinu nemůžu zapomenout, tady jsem udělal fotku z autobusu i s kouskem sedadla, abyste si třeba představili, jak se takto díváte z okýnka ven. Krajina na Hostýnku je nádherná! Vysoké kopce se ráno ztrácení v mlze, ale později na vás svítí sluníčko tak, že vám život přijde ještě mnohm krásnější, než ve skutečnosti už sám o sobě je. Jedete dolů a máte v hlavě tolik myšlenek a inspirace, že vás neopustí ještě dlouho po příjezdu domů. Ať je tato fotka a celý můj příspěvek třeba pro vás pozvánkou na Hostýnek, zajeďte se na něj podívat, poutí a různých setkání je na něm mnoho, několik budov je navíc velmi pěkně opravených, i na ně se podívejte, sedněte si k občerstvení, ubytujte se třeba na nějaký ten den. A samozřejmě, nevynechejte baziliku Nanebevzetí Panny Marie.

 

A ve svém životě i v krajině potřebujeme mapu s pevnými body, abychom nezabloudili. Tady vám tedy dávám na cestu mapu Hostýnka.

 

 

Kdybych měl více času, vyprávěl bych vám i o dalších lidech, které jsem na Hostýnku potkával. Například toto je otec s dcerou, ona krásná holčička se jmenuje Hanka a je jí jedenáct let. Přišla se svým tatínkem Robertem Tučkem, který měl na sobě rakouskou uniformu a patřil k mužům, kteří obsluhovali dělo - však na videu ze svěcení můžeme slyšet pořádné "šlupky", když z děla stříleli. Pokud byste se mě zeptali, cože to byli za chlapíci a kdeže je jednotka s rakouskými dobovými uniformami vzala, odpověděl bych vám, že oni chlapíci jsou z brněnského Klubu vojenské historie. A pokud byste byli moc zvědaví, prozradil bych vám, že ve skutečnosti vystupují v uniformách francouzských vojáků, jenže na Hostýnku bylo včera potřeba mít rakouskou. Tak, a už mlčím :)