Pan Horák

V posledních dnech mé stránky nabraly hodně aktuální až zpravodajskou podobu, což jsem nikdy moc nechtěl, přece jen mi bylo a je bližší všímání si věcí, lidí a událostí, o kterých se tolik nepíše.

Přesně tohoto druhu je i následující článeček, který jsem psal do květnového čísla časopisu Krajem svatého Antonínka. Budu šťastný, když si aspoň někdo tento článeček přečtete - je o těch, kteří se věnují výchově dětí, především výchově vnuků. Myslel jsem ale při psaní na všechny, kteří svůj čas věnují  dětem ...

RB

Mám tuto fotografii, na které vidíte „dědu" Horáka z Hluku se svými vnučkami, velmi rád. Vyfotil jsem je náhodně letos o Velikonocích v památkových domcích v Hluku, kde Folklorní soubor Dolňácko ve spolupráci s manželi Jelénkovými připravil příjemné velikonoční odpoledne. Pan Horák zrovna pletl žilu a dvě vnučky ho pečlivě pozorovaly.

„Zajímavé, leč nijak objevné," namítli byste. Možná ano, ale já jsem si právě při prohlížení této fotky a návštěvě této „akce" ještě víc než jindy uvědomil, jak moc důležité (nejdůležitější!!!) je, aby děti měly neustále nablízko někoho, kdo je bude životem provázet a učit desítky a desítky různých dovedností, kterým je dětská duše tak moc nakloněna - včetně třeba pletení žily, malování vajíček nebo jiných tradic.

Rodiče na toto „provázení" bohužel nemáme mnohdy čas, proto jsou tak nesmírně důležití dědečkové a babičky. Ti přitom nejsou v nijak jednoduché situaci. Dožili se totiž věku, kdy si možná až teď mají čas konečně života užívat, nestarat se o nikoho druhého, věnovat se sami sobě, svým zálibám, nesplněným přáním, prostě svým radostem či práci, které se nedokáží zříci.

Kromě toho jsou pod obrovským vlivem dnešního přemoderního světa, který babičky, dědečky i důchodce vymazává ze slovníku a nahrazuje je seniory, kteří jsou přece úplně někým jiným.

Z reklam se tak na nás usmívají prošedivělí „mládenci", kteří můžou díky práškům a kosmetickým přípravkům zlézat hory, cestovat po světě, okouzlovat svou umělou krásou okolí nebo třeba sedět u televize či ryb. Prostě můžou dělat cokoliv zajímavějšího, než je „otravování" s vnoučaty.Nic proti tomu nenamítám a aktivní seniory mám rád, byť považuji za neštěstí, že je naše 21. století se všemi lákadly i stresy odděluje od dětí.

Nejvíce ale obdivuji „pravé" babičky a dědečky, kteří vědí, že jejich nejdůležitější místo je u vnuků, vnuček, pravnuků či pravnuček.

Pozoruji je při každodenním životě na vesnici, třeba když trpělivě oblékají „své" děti ve školce, kráčejí s nimi do kostela, dávají jim na políčku do ruky malou motyčku, podávají jim fotbalový míč, sedí vedle nich na různých kulturních akcích, zpívají si s nimi, všemožně jim pomáhají. Vždyť víte, u nás na Slovácku je naštěstí takových obrázků ještě všude dost.

Opravdu je obdivuji, protože kráčejí proti naší lidské přirozenosti, která nám velí, abychom všechno to, co děláme, dělali především pro sebe a měli z toho sami také požitek.

Těžká práce dědečků a babiček připomíná práci sadaře, který zakládá svůj sad. Pracuje sice naplno, ale nikdy nemá jistotu, že za všechen ten čas a práci, kterou sadu věnuje, se dočká úrody a poděkování -  tím méně to platí v případě vnuků a vnuček. Sadař přesto dál neúnavně ke svému sadu chodí a věří, že jednou, třeba za mnoho let, jeho sad úrodu určitě přinese.

Věřme společně s ním, že jeho práce má svůj hluboký smysl. Stejně jako práce dědů a babiček s „jejich" dětmi. Sad, stejně jako děti, jistě jednou začnou ve velké většině přinášet dobré plody. I když sadař, který by si zasloužil slyšet největší díky, už třeba na světě nebude.

RB