Byla to jen náhoda, že jsem se objevil tuto sobotu na jedné svatbě v Boršicích u Blatnice. Zdržel jsem se chvíli, možná hodinku, ale řeknu vám - myslím na tuto svatbu ještě i dnes. Byla to svatba malá, hodně malá, svým způsobem skromná, ženich s nevěstou byli oddáni venku, mezi několika stromy, krásné místečko, v každé vesnici byste takový plácek našli - ale nenapadlo by vás, že tady si můžou slíbit věrnost dva lidé.

Byli v kroji, stejně jako svědci a několik chlapů a holek, kteří jim zpívali. Nemůžu ale napsat krojovaná svatba, protože by to ztratilo onu neokázalost, která byla z celého tohoto setkání cítit. Po "obřadu" šly holky nevěstu čepit, přišel jsem za nimi, nevěstě zpívaly, po chvíli jsem pustil diktafon a zpívání nahrál - můžete si ho pustit. Jedna písnička, pak si holky něco říkají, a pak hned po chvíli další. Moc pěkný zpěv.

Fotek mám víc, ale ani nevím, jestli můžu fotky veřejně ukázat, a tak jsem vybral tuto trošku rozmazanou. Mám ji ale rád, dívenka ve dveřích se dívá do místnosti, kde sedí nevěsta, drží v náručí své miminko, jedna dívka ji čepí, další stojí kolem a právě zpívají. Holčičí svět - dětský s tím dospívajícím a už dospělým...    

"Svatbáááá, ide svatbááá!", křičel do okolí malý klučina, když vycházeli ještě ne-manželé z domu. Slyším ty slova i teď. Bylo v nich hodně radosti, nadšení. Pro nevěstu to byla druhá svatba, stačilo se na ni a jejího muže podívat, vědět i další informace, a bylo jasné, že teď konečně měla na manžela štěstí. Říká se vždycky, že to manželům sluší, často to ani pravda není, ale těmto manželům to skutečně slušelo. 

Často přemýšlím nad manželstvím. Obdivuji ta dlouholetá a pevná, ale i ta, kdy museli manželé překonávat potíže - tolik jich při společném životě čeká na každém rohu. Lituji každého, kdo má na partnera smůlu, zavíral bych do vězení chlapi, kteří nechávají napospas ženy s malými dětmi. Ty, kteří svou ženu bijí, bych už z vězení nepustil. Odsuzuji rozvody, ale stále víc vidím, že asi jsou opravdu poměrně často nevyhnutelné. Mnohdy slyším obhájce rozvodů, že pro jednoho či druhého tak alespoň končí těžké trauma, namítám, že takové trauma můžou oba dva společně zvládnout, ale stále víc uznávám, že možná to mnohdy nejde.

Poslední dobou hodně vnímám manželství, kdy si partneři rozhodli slíbit věrnost před Bohem. Přemýšlím, co potom - když to nevyjde. Jeden z takové dvojice často trpí takovým rozchodem do konce života, církev je v tomto hodně přísná. A opět - rozumím jí, chápu ji, ale zároveň, kdybych mohl, žádal bych ji o menší přísnost a větší pochopení.

To je asi všechno. Není většího štěstí, než když se manželství vydaří. A není radostnější věty, než té, kterou jsem slyšel v Boršicích:  "Svatbááá, ide svatbááá!" 

Radek Bartoníček

Dívka pozoruje od dveří čepení nevěsty, dívky kolem ní zpívají, jejich hlas si můžete poslechnout...