Předesílám - tento dlouhý článek bude ze všeho nejvíce o svobodě člověka, protože právě tato svoboda je největší hodnotou, jakou na tomto světě máme. Já chci nyní psát především o svobodě člověka šířit a také přijímat skutečně svobodné názory a informace. Být v titulku víc místa, dopsal bych do něj: Buďme svobodní ve svém vyjadřování, psaní i pídění po informacích, nenechme si tuto svobodu od nikoho brát - nikdo na to nemá právo.

Minulý týden jsem si povídal s několika novináři a znovu si uvědomil, jak dobře se v jejich společnosti cítím. V Praze jsem takový pocit zažíval vlastně každý den, tady na Slovácku jsem si od něho trošku odvykl, protože přece jen času na setkávání s novináři k delšímu povídání moc není.

Tedy, minulý týden jsme si povídali, něco jsem říkal já, něco oni, poslouchal jsem je a byl rád, že jim nechybí nic z toho, co patří k výbavě každého pořádného novináře - zaujetí, nadšení, určitý druh vášně, výborný přehled a informovanost, schopnost vidět každou věc z více pohledů, cit pro nespravedlnost, pracovitost, upřímnost i razantnost názorů a především odhodlání jít za pravdou, hledat pravdu a vzhlížet k ní stejně jako třeba horolezec vzhlíží k Mont Everest - tedy brát ji jako nejvyšší horu, k níž se snaží za každou cenu vystoupat.

Když se potom nad tímto i jinými rozhovory s novináři přemýšlel, byl jsem si jistý, že mezi novináři v Praze (nebo myslím na konkrétní médium se zahraničním majitelem, které snad výborně znám z vlastní zkušenosti- ale věřím, že to platí také o veřejnoprávních médiích) a tady na Slovácku není žádný velký rozdíl. Ti v Praze jsou možná v něčem lepší, v něčem horší, možná měli větší ambice, dostali větší šance, možná byli ještě více pracovití nebo jen - a takových případů není málo - se v Praze narodili a logicky to měli k velkým redakcím i k "velkým" školám blíž. Důležité je, a je to moje vlastní přesvědčení, že dobrých novinářů není zase tak málo, jak si možná myslíte.

Je tady ale jeden naprosto zásadní rozdíl, v němž "naše" Slovácko prohrává strašlivým způsobem - ten rozdíl se týká svobody či lépe řečeno nesvobody šířit své názory - to by vás milí čtenáři mělo docela zajímat, protože právě na tomto záleží, jestli jste při čtení, poslouchání nebo divání dostáváte všechny informace nebo nedostáváte.

Nemusí vás to zajímat, možná si myslíte, že je pro vás život důležitější, jestli se Lucie Bílá rozvádí nebo jestli měl Karel Svoboda nevěrnou manželku či tisíce podobných pitomostí, ale věřte mi - čím více budou moci psát novináři svobodněji, tím více pravdivých informací budete dostávat a tím menší hlupáky z vás média budou dělat.

Svoboda novináře na Slovácku je omezená

Ale vraťme se k tomu rozdílu. Opět mi nemusíte věřit - ale když jsem dělal třináct let v MF DNES, zažíval jsem každé ráno situaci, kdy novinář publikoval v novinách opravdu to, co si myslel a co chtěl napsat. Ať se to týkalo dění na brněnském magistrátu, pražském magistrátu, ať šlo o dění v parlamentu, ve vládě, politických stranách, na Hradě a všude možně jinde. Opravdu - novinář psal svobodně. Jak psal je už jiné téma, mnohdy dobře, občas neco popletl, občas se možná někým nechal napálit, občas nebyl úplně nestranný, ale myslím, že šlo vždy o výjimky. Nejpodstatnější je, že měl a má svobodu psát podle svého nejlepšího vědomí a svědomí.

Říkám to nesmírně nerad, ale toto na Slovácku mnohdy neexistuje - a bojím se, že to neexistuje ani nikde jinde mimo Prahu. Novináři jsou na Slovácku často nesvobodní ve svém vyjadřování (samozřejmě ne všichni, někteří se umí pustit do pořádné kauzy nebo napsat odvážný sloupeček!) a občas nepíší to, co si myslí nebo to, co by rádi napsali.

Příliš často od nich slyším zajímavé a závažné informace, které se ale nakonec nikde neobjeví. Není to tím, že by tito novináři byli nějací zlořádi nebo lháři, ale systém, v němž pracují, jim to neumožňuje nebo oni nemají sílu tento systém "porazit".

Důvody je více, vzpomenu dva základní. Jeden se týká některých českých majitelů médií tady kolem nás, majitelé jsou soukromníci a velmi si hlídají, co se v jejich novinách objeví, o kom a co se bude psát. Tak mají zaručeno, že o některých lidech a věcech se čtenáři prostě nedozvědí. Druhý důvod se ukrývá v autocenzuře samotných novinářů, kteří se na některé věci neptají nebo o nich nepíší, a to proto, aby ten který komunální politik nebo jiný místní veřejný činovník jim kdykoliv ochotně poskytoval informace - tedy to, co je živý, čím potřebují zaplňovat své noviny a na čem jsou svým způsobem závislý.

Politici a jiní veřejní činitelé (ale nejen oni) toto samozřejmě vědí a zneužívají toho vrchovatou mírou. Výsledek - veřejný činitel je navýsost spokojený, spokojený je i novinář, prohrává "jen" čtenář nebo řečeno vznosně: občan. Možná bych měl vzpomenout ještě třetí důvod. Novinářů je tady tak málo, jsou tak mizerně placeni a mají tolik práce, že nemají šanci se pustit za většími průšvihy. A pokud už někteří jsou placeni dobře, mají tak velký rajón, že mnohé jim uteče.

Co s tím? Nevím. Fakt nevím, jádro pudla je v majitelích, a ti své pozice "obdivuhodně" upevňují díky stále silnějším vazbám na politiky a další podnikatele. Štvě mě to, člověk cítí, že s takovým stavem se nelze smířit, každý člověk má - jak už jsem napsal - právo získávat svobodné, pravdivé a úplné informace (a samozřejmě je také šířit), ale situace je tady jiná. Naštěstí to není ona šílená komunistická cenzura, naše svoboda je nekonečně větší, ale není tak velká, abychom mohli o sobě říci, že žijeme zcela svobodně - možná je svoboda jen utopie, ale krásná utopie. Nebo občas realita.

Jednu radu přesto mám. Založte si vlastní internetové stránky a snažte se, aby měly co nejvíce čtenářů. Jsem přesvědčený, že právě toto je cesta ke svobodnému informování, nečekejme od drtivé většiny majitelů médií, že jim půjde o to, abyste jako občané měli úplné a pravdivé informace, vždy budou médium využívat ve svůj prospěch (sláva těm osvíceným výjimkám!). Myslím, že právě ve svobodném psaní je obrovská perspektiva internetu - samozřejmě tady bude vždy i nekonečné množství blbostí, nedůležitých věcí a tuny zábavy, bez které nemůže člověk 21. století žít ani jeden den.

Svoboda sochaře Otmara Olivy

Uvědomil jsem si to, když jsem se před několika dny setkal se sochařem Otmarem Olivou. Měl vernisáž a z jeho chování bylo cítit, že se chová jako svobodný člověk - tedy člověk, kteří říká, co si myslí, a dělá to, co chce dělat, co považuje za správné, smysluplné a odpovědné. Není proto divu, že jako jediný dokázal například veřejně kritizovat "vychvalované" Dny dobré vůle na Velehradě, to, že z jejich části se stala pouhá zábavná show, která nemá s tímto významným duchovním místem nic společného.

Otmar Oliva to řekl, přestože od církve dostává řadu zakázek a navíc na Velehradě bydlí. Toto je svobodný občan. Byť mi říkal, že kvůli této kritice možná nikdy nedostane možnost dokončit jednu zakázku ve velehradské bazilice - mimochodem, práci, kterou kdysi začal a teď obrovsky touží, aby ji dokončil.

Na rozdíl od Otmara Olivy by místní novináři stěží hledali asi jiné "zakázky", zatímco on má práce na léta, oni by si museli hledat jinou práci. A tak tady máme novináře, nad jejichž psaním buď bdí soukromý český majitel nebo autocenzura v podobě politika či jiné postavy, která dá informace jen tehdy, když o ní budou hezky psát. Nebudete psát hezky, nic nedostanete. Novináři by mohli sypat z rukávu seznam lidí a radnic, které jim neřeknou vůbec nic, protože se o nich někdy ne úplně krásně zmínili. Že napsali pravdu? A koho to prosím zajímá? To je nějak důležité?

Nejhorší ze všeho je, že ona novinářská obava o vyjadřování svých názorů se přesouvá i na samotné lidi. Často vidím, jak mají lidé obavy říci veřejně, co si skutečně myslí, jak ztrácejí chuť kontrolovat své politiky a pokládat jim otázky, týkající se správy veřejných věcí či veřejných peněz. Nechápu, co všechno si lidé nechávají líbit, jak se nechávají ohlupovat a jak malou mají odvahu pokládat otázky. Materiální svoboda naprosto přebila duchovní svobodu, lidé se mají relativně výborně, můžou si pořizovat tolik věcí jako nikdy dříve, můžou si dělat prakticky co chtějí - utíkají tedy ke svým "korýtkům" a na veřejné věci z vysoka kašlou. A k tomu všemu ještě považují za největší nepřátele lidstva novináře, přestože bez novinářů by si z nich brzy jakákoliv "vrchnost" udělala jen poslušné ovečky.

Ano, i já jsem v lečems "nesvobodný" - o čem tedy nepíši?

V našem "novinářském posezení" musela padnou i otázka, která nakonec také padla: "A ty píšeš tady na Slovácku svobodně, píšeš například na své stránky opravdu to, co si myslíš?" Trefná otázka, vždyť i já bych byl možná stejný, kdybych měl vydavatele, který by kupříkladu podporoval určitou stranu, určité politiky, určité lidi. Nebo ne? Zatím naštěstí pod žádným takovým vydavatelem nejsem, tyto stránky si sám vydávám, sám platím, a sám odpovídám za vše v dobrém i špatném, co tady napíši. Ale ano - mám své "limity", jsou věci, o nichž píši jemněji nebo hledám delší čas "odvahu" přijít s nimi na své stránky (důvodů je více, třeba obava z okolí nebo snaha nezranit někoho osobně).

Příklad? Třeba lhotská čistička odpadních vod. Zakázka za 40 milionů korun, největší akce v historii Lhoty, nad kterou mají někteří místní lidé pochybnosti, ale nikdo už nechce, aby se o tom mluvilo. Čistička je hotová, místního starostu určitě stála mnoho úsilí, stejně jako třeba dělníky na stavbě, prostě všechny, díky kterým je zakázka včas. Obrovskou sumu peněz "dohodil" tehdejší ministr životního prostředí Libor Ambrozek, 90% peněz šlo od státu, o zakázku byl pořádný boj, nejdříve si to rozdali dva poměrně silní podnikatelé s vazbami na politiky, dnes je samozřejmě klid po pěšině. Předminulý týden bylo slavnostní otevření, byl jsem tam, fotil jsem, ale dodnes jsem na stránky nic nedal, protože nevím, jak přesně o této ne zcela jasné akci napsat.

A navíc - není nic složitějšího než žít s lidmi, o nichž napíšete třeba jen jedno jediné křivé slovo. Nebo jen chcete maximum informací. Mohl bych pohodlně odvětit, ať o tom referují a zajímají se o to novináři z novin, televize nebo rozhlasu, třeba je všechno v pořádku, třeba ne, ale - s odkazem na mé předešlé řádky v počátku článku - od nich to nemůžeme čekat.

Další příklad, kdy váhám? Před několika dny jsem byl na zastupitelstvu Hluku. Podruhé, protože jinak na zastupitelstva raději nikde tady v okolí nechodím, já mám o informování veřejnosti jiné představy. Tedy, Hluk, zastupitelstvo, hned první bod, personální audit práce hlucké radnice. Čekám, že audit bude zveřejněný celý nebo jeho podstatná část, čekám debatu o práci hlucké radnice, ať už pochvalnou nebo kritickou, nevím, ale nic. Starosta oznámí, že nepovažuje za správné, aby se něco zveřejňovalo. Členové zastupitelstva mlčí, nikdo se neozve, neuvěřitelné, pouze - paradoxně, ach jo - komunistická zastupitelka, která říká, že veřejnost má na informace právo, chce o auditu něco vědět. Starosta trvá na svém a jde k dalšímu bodu.

Jen pro doplnění: ten audit neplatil starosta z vlastních peněz, šlo o peníze veřejné. A prosím, řekněte mně, je práce radnice věc veřejná nebo soukromá? Následuje podobná debata o tom, že starosta ne vše z jednání rady zveřejňuje. Opět snaha, aby zveřejňoval víc, ale jeho reakce je razantní: "Myslím si, že informace dostáváte nejen zastupitelé, ale i občané, do bodu informací vybírám věci z rady, které pokládám za důležité. Rada dělá zápisy, jaké jí vyhovují a je to jenom její věc, jakým způsobem."

Lapám po dechu, když přijdu ze zastupitelstva domů, říkám ženě, že nechci dělat místní noviny pro radnici, jejíž starosta se takto chová k veřejnosti. Nakonec se zklidním, přičítám k dobru tomuto starostovi, že nikdy na mě netlačil v ničem, pokud jde o informování v novinách, dokonce ani teď, když kandiduje do krajského zastupitelstva, nesnažil se místní noviny k něčemu zneužít. Dobře, uvidíme, co bude dál, říkám své ženě a jdu dokončit další číslo Hluckých novin - naléhám v něm na lidi, aby měli odvahu se ptát na věci veřejné kolem sebe.

A ještě příklad, kdy trošku pracuje má "autocenzura"? Mám svým způsobem církev rád (i když to není nejpřesnější slovo, spíše jsem přesvědčený, že potřebuje pomoc a pochopení), byť se mi na ní leccos nelíbí, ale pozitiva převažují nad negativy, snažím se o ní psát dobře, udělal jsem několik snad zajímavých rozhovorů s knězi, nerad se o ní dovídám neradostné věci. A do toho přichází tento týden informace o tom, jak církev vyškrtla některé písničky dvěma souborům, které budou zpívat v ostrožském kostele při oslavách jeho 250 výročí. Jsem zaskočený, zklamaný, rozumím tomu, že církev si "hlídá", co kdo v kostele zazpívá, ale pokud vím, šlo o zbytečné zásahy - navíc například v případě jednoho z těchto souborů, jde o tak úžasný duchovní pořad, že mi přijde úplně nepatřičné sahat sboru do programu...

... například o citlivém případu ve školce

A ještě jeden příklad "autocenzury", nebo lépe řečeno svobody psaní. Dosud jsem na své stránky nenapsal o jedné citlivé situaci v lhotské školce, mnohokrát jsem nad ní přemýšlel, ale nakonec "autocenzura" zasáhla a já dosud nenapsal nic. Proč? Řadu "aktérů" znám, mám k nim dobrý vztah, každý má svou pravdu, o takových věcech se píše těžko, nerad bych někomu ublížil. Přesto ale cítím, že bych měl dát najevo svůj názor, že bych měl ukázat, kdo má mé sympatie, že bych měl podpořit ty, kteří podle mého názoru postupují správně. Jinak budu jako ten pštros, který strčí hlavu do písku a může říci, že dění kolem něj se ho netýká.

Nebudu teď tady vypisovat celý složitý děj, už tak je článek předlouhý, jen stručně, jde totiž o věc zásadní. Velmi pozorně sleduji, jak dopadne "kauza", kdy se několika maminkám nelíbí přítomnost jednoho chlapce se zdravotním handicapem ve školce. Maminky argumentují tím, že nebezpečně ubližuje jejich dětem, požadují prošetření jeho zdravotního stavu a případnou separaci od dětí.

Situace zatím skončila tím nejhorším možným způsobem. Kvůli chování těchto maminek zůstal chlapec doma, což je pro jeho budoucnost nejhorší možné řešení - tento školní rok totiž rozhodne, kde a jak bude absolvovat základní školu. Přiznám se, že osobně chování maminek i jejich obavu o zdraví svých dětí chápu, ale zároveň jsem pobouřený způsobem, jak se v celé věci chovají a hlavně jak se vyjadřují - bohužel i před svými dětmi, tady je počátek strašného dětského zvyku posmívat se někomu jinému, často slabšímu a bezbranějšímu.

Mé sympatie má vedení školy i školky, které dělá maximum pro to, aby děti, ať zdravé nebo ne úplně zdravé, byly pohromadě (mimochodem - chlapec má ve školce asistentku), aby se učily žít společně. A zároveň toto vedení zcela správně ujišťuje, že vždy pro něj bude nejdůležitější zdraví dětí. Největší sympatie mám ale pro maminky těch dětí, které žádnou separaci chlapečka nechtějí, přistupují v této hodně emotivní záležitosti k celé věci s pochopením a tak vše vysvětlují i svým dětem. Klobouk dolů, obdivuji je! Pokud by se počet těchto žen zmenšil a zvýšil se počet protestujících žen, nebyla by to pro Lhotu žádná dobrá vizitka - naštěstí se tak zatím nestalo, snad se chlapec do školky vrátí. Cítím, jak moc je to důležité, pro současnost i budoucnost. A pochopitelně i pro toho chlapce a jeho blízké.

Slovácko - zaslíbený kraj pro politiky

Tak, a to je všechno, tolik tedy o svobodě psaní jiných i o (ne)svobodě mého psaní tady na stránkách. Původně jsem chtěl tuto podivnou svobodu psaní v našem regionu ukázat ještě na příkladu toho, jak se na Slovácku píše či spíše nepíše o volebních kandidátech, o senátním souboji Vaculík-Karásek a o souboji hejtmanském, ale asi si to nechám na příště.

Možná se v týdnu objeví články či reportáže, které se budou zabývat v těchto soubojích tím podstatným, které půjdou do hloubky a neomezí se pouze na přepisování citací a dělání propagandy některým kandidátům. Slovácko je pro politiky zaslíbeným krajem, tady víceméně žádná kontrola politické moci a dění na radnicích neexistuje. Ani na kraji, ani na okresu, ani v obcích.

Toť vše. Ať se vám daří veřejně říkat a psát to, co si skutečně myslíte, zajímejte se o to, jak vypadá kolem vás správa věcí veřejných. A nenadávejte moc na novináře. Jsou pro váš život mnohem důležitější než si myslíte. A úplně nakonec - zajímejte se o veřejné činitele kolem vás, ptejte se jich na všechno, co vás zajímá a ty dobré maximálně podporujte. I oni jsou pro váš život mnohem důležitější než si myslíte.

RB

Ps. Pro všechny, kterých jsem se v tomto článku dotkl, naštval je či urazil mám jeden vzkaz: prosím, raději mi napište mejlík a domluvíme si třeba schůzku, telefonní společnosti si hovory těžce předražují :)