Jak jsme (ne)dojeli do Dukovan

Také máte rádi autobusy, které již při prvním pohledu vypadají jako hromádka šrotu? My je přímo milujeme, jsou levné a na pohodlnosti přece až tak nezáleží. Hlavně, že to jede. Proto jsme neotáleli a s takovým autobusem jsme mile rádi odjeli na exkurzi až za hranice Brna, na Mohelenskou hadcovskou step, do vodní elektrárny Dalešice a v plánu byly také Dukovany. Ty se nakonec staly záhadou pro všechny, ale nepředbíhejme událostem.

Cesta s paní učitelkou Zapletalovou a Cibulkovou byla velmi zdlouhavá a okořenila nám to až přednáška řidiče o „komplikované" cestě na WC u jedné benzínky kousek před Brnem. Benzínka vypadala ze všech stran strašně sympaticky a tak jsme cestu na WC absolvovali tou nejdelší možnou trasou. I prodejna uvnitř benzínky stála za zhlédnutí. Milý a útulný obchod se samoobsluhou uvnitř a taky restaurace, kde je nejlepší objednat si krokety 5 minut před odjezdem, nám poskytly příjemných 30minut rozchodu. A hurá dál!

Teď byla v plánu Mohelenská hadcovská step, na níž můžete zjara vidět krásné „zakrslé" rostliny, jejichž růst způsobuje zvláštní složení půdy. Podívali jsme se na tu krásnou podzimní přírodu, na tu zuboženou, trošku nahnědlou trávu, po níž šlapou turisti, aby se dostali k vyhlídce a podívali se do údolí kaňonu chráněné rezervace, kde protéká poklidná řeka a přírodní vývoj jakoby se vrátil o několik stovek let zpátky. Dozvěděli jsme se pár informací o tomto přírodním úkazu, udělali pár fotek a pak se vrátili k autobusu a věnovali se cestě do již nedalekých Dalešic.

Uvítala nás paní, která působila zprvu velmi sympaticky avšak zdání někdy trošku klame. Nebyla zase tak špatná, ale neměla ráda, když ji někdo přerušoval a „skákal do řeči,"což ovšem byl pro některé jedince trochu problém. Ale zvládli jsme to a také se dozvěděli nějaké informace. Například, že kolem elektrárny protéká řeka Jihlava, typ turbíny v elektrárně je reverzní Francisova a vůbec jak to tam všechno funguje a vypadá. Zhlédli jsme také naučný film, který byl promítán v informačním sále.Ač neradi, museli jsme vyhřáté prostory elektrárny opustit, a vydat se k autobusu skrz nepříznivé a chladné počasí. Slušně jsme se rozloučili, opustili objekt elektrárny a nasedli si do autobusu. „ Snězte všechno jídlo než se dopravíme do Dukovan, pak už nebude čas," zaznělo od někud. A tak jsme na povel vybalili svačiny a všechno poslušně vyhladovělí snědli.

Ale ouha, zásadní chyba. To jsme ovšem netušili, že náš rozjezd bude trvat ne několik minut, nýbrž hodin. Zdá se vám to nemožné? Život je prostě nevyzpytatelný. My jsme měli bohužel to štěstí, zamrznout na pustém místě divočiny, kde jediné teplé místo kromě autobusu poskytovala právě elektrárna, do níž nás nechtěli už zpátky pustit. I v chladném počasí by se dalo v neprostorném autobusu přežít, leč nevyhovovalo to potřebám normálního člověka a zásadám hygieny.

Ale řidič neměl potřebu to řešit, měl na starosti plný autobus žáků a jeho opravu . Nesmíme mu tedy zazlívat, že „létal" nervózně sem a tam s hlavou černou od šmíru bez povšimnutí toho, že ani my nejsme tak úplně v pohodě a trochu by nás zajímalo jestli odjedeme ještě dnes, zítra nebo jestli máme snad volat rodičům. A tak jsme to vzali do vlastních rukou. Běhali jsme po nedaleké vyvýšenině za účelem najít signál mobilních operátorů a informovat o naší situaci rodiče. Čas jsme si také krátili posloucháním písniček, čtením časopisů nebo hraním různých her...

Ale nakonec jsme přece odjeli. Čekání trvalo úmorně dlouhé tři hodiny, ale přesto jsme se dokázali nad situací povznést a závěrečně se pobavit nad čištěním zašpiněné řidičovy plešky paní učitelkou Zapletalovou. Do Dukovan jsme tedy nakonec nedojeli, přesto si myslíme, že výlet stál za to, neboť naše finanční situace byla vylepšena o necelých 300Kč, protože díky poruše a následném zdržení autobusu nám řidič slíbil, že nám všechny finance vrátí nebo pojedeme znova a podíváme se i do planetária. Jak by to asi zase dopadlo?!

Markéta Kvasničková, Zuzana Sovišová