Nebojte, nadále se snažím politiku sem na stránky nedávat, byť přesmutná situace v české politice by si zasluhovala komentáře každý den. Rád bych sem dal ale výjimečně (protože jde o výjimečné téma ve výjimečný den) dnešní komentář z Hospodářských novin k radaru, a to od jejich šéfredaktora Petra Šimůnka. Je mi jasné, že půlka z vás čtenářů bude pro jeho psaní, půlka proti, takový je život.

Já uznávám rovnici, která říká, že čím víc se raduje Rusko, tím děsivější časy čekají naše děti... A s ohledem na dění ve světě i na sílící moc zemí typu Ruska, Číny nebo Iránu, není možné se dívat do budoucnosti s žádnou radostí, zejména, když Evropa připomíná bezstarostnou, rozmazlenou, ateistickou a ze všeho nejvíce se znudeně bavící paničku, kterou zajímá hlavně to, koho dostane do postele... Jednou se možná bude vzpomínat na konec dvacátého a začátek jednadvacátého století jako na mini kratičké období relativního klidu a blahobytu...Tak! A konec psaní o politice! Zpět na Slovácko! Dyť nás čeká víkend, plný muziky, tance a vína! :) A s radarem už dajte pokoj, my sa ubráníme třeba... s koštéřem...

RB

Tedy Petr Šimůnek:

Není to vlastně překvapení, ale přesto je to zklamání a zpráva zásadního významu. Americký radar v Česku nebude, a naše země tak ztratila základní kotvu zahraniční politiky, budované právě na silném spojenectví s USA. Je zcela jasné, proč byl pro nás americký radar klíčový a proč je tahle zpráva pro nás tak důležitá - měli jsme jedinečnou šanci se vymanit ze sféry vlivu Ruska, a teď jsme o ni přišli. Bez zbytečného patosu i silných slov je namístě říct, že nás spojenec, na kterého jsme spoléhali, zradil. A vyměnil za vlastní lepší vztahy s Ruskem, z nějž my máme oprávněný strach.

Kdo sledoval již předvolební rétoriku Baracka Obamy a první kroky americké zahraniční politiky, věděl, že ke zrušení plánů protiraketové obrany ve střední Evropě může dojít. USA deklarovaly, že je více než Evropa, natož ta střední, zajímá Asie či Rusko.

Přesně za vstřícnější politiku k Rusku Američané tyto plány vyměnili, a vysvětlování technickou funkčností systému nebo schopností Iránu mít či nemít rakety dlouhého doletu je stejně důvěryhodné jako vysvětlování Jiřího Paroubka, proč nedrží slovo. Česko a Polsko byly se svojí snahou jasně se vymezit proti velmocenským tendencím Ruska prostě hozeny přes palubu. Tak to je a žádná fasáda ze slov a slibů, že možná někdy jindy něco a že slíbené vědecké projekty jedou dál, to nezakryje.

Bez hysterie a rusofobie, máme dost pádných důvodů se dnešního Ruska bát. Podle evropských měřítek to není stále demokratická země. Svoboda nemá v jejích tradicích a skutcích valnou hodnotu a její vládci se vůbec netají plány dostat střední Evropu znovu pod svá křídla.

Jak před dvěma lety řekl ve speciálním vydání našeho listu Václav Havel: "Rusko neví, kde začíná a končí. Rozpomíná se na své různé historické hranice a území, na nichž bylo přítomno - ať už jako carské nebo sovětské -, považuje za své."

Byla to prorocká slova. Rusko to dokazovalo v Gruzii či na Ukrajině, Česku vyhrožovalo namířením raket, pokud tu bude radar. Rusko, vědomo si své velikosti a surovinové nepostradatelnosti pro celou Evropu, hraje znovu mocenský boj. Hraje ho tvrdě a efektivně - někde vojensky, někde politicky a ekonomicky. Na to se teď musí připravit Česká republika - ruské zájmy tu budou teď zkrátka cítit daleko víc, než kdybychom tu měli americký radar.

A pro nás bude těžší se bránit dostat se do ruského područí. Premiér Fischer by si měl vzít telefon k posteli. Po Obamovi mu už brzo může v noci volat Medveděv nebo Putin.