Některá lhotská

Zdravím čtenáře těchto stránek, několik dnů jsem se neozval, což se mi nestalo už hodně dlouho. Upřímně řečeno - v tak krásné dny by člověk neměl na internet vůbec chodit. Je to totální ztráta času, s klidem bychom se mohli bez internetu obejít, stejně nám mnohem víc bere než dává. Ze všeho nejvíce nás okrádá o čas, který bychom mohli mnohem víc věnovat například lidem kolem sebe.

Na protest proti všemu technickému tak věnuji první příspěvek po odmlce něčemu zcela "nedůležitému" - několika kočičkám a kocourkům, kteří přišli na svět v jednom malém pelíšku v Ostrožské Lhotě, a pokud si je někdo nevezme, tak asi brzy tento svět také opustí. Bohužel, je to tak, už měli namále jako mnohá jiná zvířátka, která nakonec skončila ubitá nebo utopená. Ta, o kterých píši, mají ještě naději - kterou pro ně znamenáte možná právě vy, kteří tyto řádky čtete.  

Tedy, pokud máte rádi zvířata, pošlete mi prosím mejlík a já vám zprostředkuji jejich bezplatné předání od jejich majitelů - nalezenců. Určitě se budete ptát, jestli jsou rezatí, černí, bílí, černo-bílí, šediví nebo třeba oranžoví. Mohl bych vám odpovědět, ale neudělám to. Myslím, že to je totiž úplně jedno.  A když se navíc ozvete brzy, můžete si vybrat. Jedna "partička" je připravená na vaši náruč už nyní, další tak za dva, tři týdny.

Tady bych asi mohl své psaní skončit, ale zmíním se ještě o našem kocourovi Mikešovi. Není to tak dávno, co se mě jedna půvabná čtenářka těchto stránek ptala, proč na stránkách o našem Mikešovi nepíši, a já si teprve v té chvíli uvědomil, že ho opravdu "literárně zanedbávám".

Proč? Možná proto, že  mnohem víc vnímám světové či domácí české události, než ty události, které se odehrávají v mém bezprostředním okolí a jsou pro můj život nekonečně důležitější, ale bohužel, já je tolik nevnímám.  To se občas lidem stává, místo, aby se dívali na lidi a věci vedle sebe, dívají se někde do dálky.

A tak i já přehlížím našeho kocoura Mikeše, který by měl dostat od společenství koček a kocourů vyznamenání, jelikož v mých očích povýšil tato živá stvoření do šlechtitelského stavu. Jsou to totiž parádní parťáci, kteří stojí u vašich dveří nebo vaší postele bez ohledu na to, jakou máte náladu, nebo kolik štěstí či neštěstí vás zrovna potkalo. Když ráno vstávám, vím, že v okně našeho malého domečku bude sedět Mikeš a bude trpělivě čekat, až se mu okýnko otevře. A stejně tak večer, poté, co se celý den proležel na dvorku na lavičce, bude čekat, až mu otevřu vrata a on může jít prožít další noční dobrodružství.

Čím jsem starší, tím víc zvířata vnímám a tím větší mám podezření, že jsou to ve skutečnosti lidé, které prostě jen někdo někdy začaroval do jiné podoby než té lidské. Vždyť se podívejte do jejich očí. Kdopak ví, co jednou udělají pohádkové čáry máry z nás. Snad budeme mít štěstí na čáry i na lidi - jako ta koťátka z našeho pelíšku...          

RB

Ps. Tady je prosím mejlík, pokud byste měli zájem:radek.bartonicek@gmail.com

Děkuju!