Jak je staré a dávné všechno, co se odehrálo třeba jen před několika dny! Když jsem psal do MF DNES deset dnů o Letní filmové škole v Uherském Hradišti, měl jsem pocit, že nic jiného na světě ani neexistuje a měl jsem ohromnou chuť se s vámi podělit o spoustu zajímavých a dle mě i důležitých věcí z filmovky.

Jenže, co udělal odstup času? Myšlenkami jsem už absolutně někde jinde, a všechno to, co mě na filmovce fascinovalo a inspirovalo k přemýšlení je fuč.

Přesto sem pro pár nadšenců dávám několik návratů k filmovce, jde o několik fotek, pár popisek a nějaké článečky, co vyšly v MF DNES.  

Z odcházejících vzpomínek bych snad jen řekl, že filmovka je pro naše Slovácko nesmírně důležitá akce. Kdo skutečně chce a má zájem, může díky filmovce probudit svou šedou kůru mozkovou a může pořádně přemýšlet nad svým vlastním životem i životem kolem sebe. Filmy jsou k tomuto fantastický pomocník. Samozřejmě - některé filmy.

Osobně mě nejvíce oslovil film hlavního hosta filmovky, režiséra Aki Kaurismäkiho, který natočil film La Havre. Dodnes přemýšlím nad tím, jak tento zachmuřený muž, svým způsobem hořce komentující dnešní dění ve světě, natočil film, který má tak optimistický a pohádkový konec, že v divácích zcela jistě rozvíjí to lepší, co v každém člověku  je. I v souvislosti se svou vlastní prací mám tento film a jeho závěr stále v sobě, a snažím se, abych v něm našel inspiraci pro své konání.  

RB 

TADY se ještě můžete vrátit na Letní filmovou školu prostřednictvím jejích stránek...

A aby tady našli něco i "většinoví čtenáři", přidal jsem ukázku na nejnovější film Ivana Trojana. Ukázka stojí za podívání . 

TADY je upoutávka na film s Ivanem Trojanem

A tady už návrat k filmovce: 

Dívka z plakátu filmovky? Anička z Buchlovic

UHERSKÉ HRADISTĚ - Když měl umělecký ředitel Letní filmové školy v Uherském Hradišti Pavel Bednařík prozradit, kdože je dívka, lákající na stovkách a stovkách plakátů na filmovku, odpověděl stručně. „To je Hedy Lamarr, hvězda prvorepublikového filmu českého režiséra Gustava Machatého," prohlásil, ale hned vzápětí se opravil. „Vlastně ne. Není to Hedy Lamarr. Je to Anička z Buchlovic."

Tak, kdo je tedy ve skutečnosti opravdu onou přitažlivou dívkou z plakátu? Filmová stár nebo „obyčejná" holka?

„Jednou mi zavolali, jestli bych se nechala vyfotit pro předlohu plakátu. Souhlasila jsem, pro focení mám pochopení, protože sama studuji fotografii na místní Uměleckorpůmyslové škole," říká skutečná „dívka z plakátu"- Anna Neoralová z Buchlovic.

Byť je nejviditelnější hvězdou festivalu, ona si jako hvězda nepřipadá. Vlastně si ani připadat nemůže - málokdo v ní totiž dívku z plakátu pozná. Jí to ale nijak nevadí. „Věděla jsem už před focením, že plakát nemá být snímkem konkrétní tváře," vysvětluje sympatická Anna, která ale zároveň přiznává, že prožívá při chůzi kolem plakátů zvláštní pocit. „Je příjemné se potkávat na ulici," usmívá se.

Při vysvětlování toho, proč Anička z Buchlovic není na plakátu poznat, je třeba se zeptat autora plakátu, dvaatřicetiletého hradišťského grafika Davida Huspeniny. Ten vysvětluje, že se nechal inspirovat výrazem herecké hvězdy prvorepublikového filmu od Gustava Machatého, ale nechtěl, aby byla na plakátu právě ona.

„Řekl jsem si, že bychom si mohli zahrát s myšlenkou hry na hvězdu. Že bychom nafotili nějakou holku, která by byla i nebyla onou hvězdou Hedy Lamarr, a její tvář bychom poté upravili v počítači," sdělil Huspenina. Nápad se velmi líbil pořadatelům filmovky, protože ti nejčastěji festival prezentují jako místo, kde se hvězdy potkávají a diskutují s normálními návštěvníky a tím ztrácejí aurelu hvězdy. A jak se přišlo na Aničku?

Za to může fotograf Marek Malůšel, který učí fotografii na hradišťské Základní umělecké škole, kam Anička chodí. „Cítil jsem, že dokáže vyjádřit emoce, jaké jsem potřeboval, tedy moment překvapení ve tváři," říká fotograf o dívce, která má z několika tisíc návštěvníků filmovky jednu zvlášnost: Jako jediná má na akreditaci v místě pro fotografii plakát filmovky.

Radek Bartoníček
Adéla Zicháčková

Letní filmovou školu organizuje Asociace českých filmových klubů. A předsedkyní této asociace je Radana Korená. 

A v Hraidšti se objevil rovněž ministr obrany za ODS Alexandr Vondra. Přijel otevřít výstavu českého vojáka, který se zúčastnil mise v Afganistánu a zároveň udělal také několik fotek. Ty byly možné v Hradišti vidět před hotelem Grand. Ministr přijel jel na několik hodin, a když jsem se ho ptal, jaký má program, řekl mi, že nějaký program pro něj připravil Libor. Tedy, Libor Karásek, bývalý starosta Uherského Hradiště, z kterého Vondra udělal vysoce postaveného náměstka na svém ministerstvu. Na fotce je s nejmocnějším podnikatelem našeho regionu Ivo Valentou. Valenta společnost je hlavním podporovatelem filmovky, na oplátku se hosté filmovky stravovali v hradišťských Valentových podnicích. Rozpočet filmovky je 17 milionů korun, kolik z toho dávají sponzoři není známo.

Pro mě osobně velmi zajímavé setkání. Muž na fotce je Stanislav Špoula. Fotograf, který fotil v nesmírně zajímavé komunitě v rumunském Banátu v době, kdy tam ještě nebyly davy českých turistů jako dnes. V Hradišiti měl výstavu svých skvělýck fotek, udělal jsem s ním i rozhovor, který bych dal někdy velmi rád sem na web. Takto jsem ho vyfotil ve své oblíbené kavárně Portál v Uherském Hradišti. 

Další skvělý fotograf, Karel Cudlín. V Hradišti měl v Portálu maličkou výstavu a během filmovky vedl i seminář pro mladé zájemce o focení.

 Rozhovor s režisérem Robertem Sedláčkem. Rovněž velmi zajímavé setkání...

"Řítíme se z kopce, tvrdí pesimisticky režisér Sedláček 

Rozhovor s jedním z nejzajíémavějších českých režisérů

Nemá rád festivaly, nerad poskytuje rozhovory či mluví osvých filmech. Přesto režisér Robert Sedláček k rozhovoru nakonec svolil. A mluvil hodně otevřeně a ironicky. „Mé filmy mě zničily fyzicky i duševně," říká Sedláček.

Není to tak trochu paradox? Nevystudoval jste filmovou režii, první film jste natočil až v roce 2006, ale tady je věnovaný vašim filmů prostor jako málokomu jinému. To vás musí těšit, ne?

Až když jsem sem přijel, zjistil jsem, že mi tady udělali retrospektivu filmů, jako bych už umíral. Já jsem se přitom vždycky festivalů bál a nechtěl na ně jezdit. Pro mě je festival zátěžová záležitost, nesnáším setkání s diváky, a navíc vidím, že všechno už vlastně bylo ve filmech řečeno.

Vy ale točíte, dokonce se zdá, že vás to baví stále víc.

To je pouhé zdání. Než jsem začal točit, tak jsem byl hezký mladý aštíhlý kluk. Teď jsem tlustý a depresivní týpek. Jestli stálo natáčení za tohle, to si nejsem jistý.

Depresivní týpek?

Kdo mě zná, tak ví, že optimista nejsem. Možná označení depresivní je silné, ale určitě nevidím věci kolem nás růžově. Mně se zdá, že mé filmy mě zničily fyzicky i duševně. Nebýval jsem tak zachmuřený. Na rovinu říkám, že čím je mi hůř, tím raději bych dělal komedii.

Z čeho váš pesimismus vychází?

Z toho, jací jsou lidé. Ať se na mě nikdo nezlobí, ale lidé jsou mnohdy dobytek.

Dobytek? Jak to myslíte?

Podívejte se, jak často lidé žijí. Mají například dobrý vztah, který funguje, ale stejně, když mají možnost, tak jsou nevěrní. Nebo politici. Když jdou do politiky, mluví otom, jak se nemá krást, ale když tam jsou, tak už se dívají, co kde ukrást. Mám pocit, že v lidech je nějaká neodvratnost dělat zlo. Po první světová válce si mysleli, že všechny hrůzy už lidstvo zažilo, alepřišel holokaust. Já nevím, co přijde teď, ale něco přijde. Je jasné, že se řítíme z kopce.

Řítí se to z kopce a vy máte potřebu točit, abyste proti tomu něco zkusil udělat?

To ne. Jsem přesvědčený, že se řítíme z kopce, ale nedá se s tím nic dělat. Člověk je tak nastavený, řítí se od katastrofy ke katastrofě. Aten, kdo to přežije, tak společnost zlepší. Na chvíli. V přímém přenosu zabíjíme demokracii vším, co se děje.

A co se podle vás děje?

Zabíjíme ji naší nenasytností, tím, jak se většina chová jako smyslů zbavená, jak chce stále více peněz a požitků. Takto naši demokracii zničíme.

Vidíte z toho nějaké východisko?

Já myslím, že jediným východiskem je rodina. To je jediný model, jak se ve společnosti neztratit a nerozpustit.

Proto jste poněkud ironicky nazval svůj zatím poslední film Rodina je základ státu?

Chtěl jsem ukázat rodinu, a to ne vbanálních situacích, protože ktomu jsou rodinné seriály. Moje rodina je vystavena těžké zkoušce. Spíš než o rodině je to o tom, jak si lžeme, jak se přetvařujeme, aby nás druzí měli rádi a vážili si nás. To je vlastně mé celoživotní téma. Nakolik lze být v životě upřímný.

Proč jste ale zvolil tento ironický název?

To je ta moje „sedláčkovina", můj pohled na svět a moje filmy. Ve filmu zvítězí láska. Problém je, že láska k hajzlovi. Láska je tam interpretována jako slepota. Aby člověk mohl milovat, musí být částečně slepý.

Tento film jde už do kin, slyšeli jsme ale, že už chystáte další. Co je ta tom pravdy?

Měl bych natáčet film podle knížky zlínského spisovatele Zdeňka Zapletala Půlnoční běžci, který by se měl celý odehrávat ve Zlíně.

Byll nebo je Zlín pro vaši práci aživot v něčem důležitý. Případně v čem?

Já jsem Zlín vždycky vnímal jako prokletí. To říkám na rovinu. Dodnes se s tímto městem nemůžu vyrovnat, je to podivné město.

Podivné?

Když jsem ho koncem devadesátých letech opouštěl, tak jsem si říkal, že už se do něj nikdy nevrátím. Zlín jsem vždycky považoval za sterilní poslušné město, kde většina lidí myslí jen na peníze a na to,ukázat se v těch svých velkých autech na jediné velké cestě, která tam je. Vposledních době se ale Zlín v mých očích rehabilitoval.

Čím?

Zůstal jsem úplně v šoku po volbách, ukázalo se, že Zlíňané nejsou jen ovce. Volby naznačily, že ve Zlíně končí doba tunelářů, navíc studenti přináší do města úplně jiného ducha.

Dovedete si představit, že byste netočil a nemohl se k životu kolem nás vyjadřovat?

Dovedl. Já už jsem si splnil všechny sny, které jsem měl.

Přesto točíte dál.

Mě nezajímají lidé, kteří říkají, že život je zábava, a proto se bavme. Mě zajímají jen lidé, kteří za něčím jdou, o něco usilují. A takovým člověkem se snažím být.

Radek Bartoníček,
Adéla Zicháčková

A rozhovor s Fero Feničem ...  

"Diváci se chtějí v kině jen bavit," prohlašuje Fero Fenič

Jednu z cen na Letní filmové škole v Uherském Hradišti převzal Fero Fenič 

Dát si s Fero Feničem v klidu kávu bylo včera téměř nemožné. Známý režisér, producent a scenárista měl totiž na Letní filmové škole v  hned pět tematických bloků anavíc v úterý večer přebíral od pořadatelské Asociace českých filmových klubů výroční cenu, jejíž odůvodnění bylo pěkně dlouhé. Cenu totiž dostal za „ojedinělý tvůrčí vklad snímků, které nepodléhaly diktátu normalizační estetiky, a za vytvoření výjimečného producentského a festivalového zázemí".

„Upřímně řečeno, já ani vůbec nevím, že nějakou cenu tady dostávám, řekl mi to někdo až teď dopoledne. Asi to mělo být překvapení," usmíval se včera po poledni Fenič. Pozvánku na kávu nemohl kvůli nedostatku času přijmout, itak ale byla nakonec ze včerejšího náhodného setkání uprostřed Hradiště půlhodinová procházka městem, při které vznikalo následující povídání.

Svůj film jsem viděl po 29 letech. A zpočátku jsem trpěl

Jak to tedy vlastně s onou cenou bylo? Fenič říká, že o ní před příjezdem do Hradiště skutečně nevěděl, nikdy nebyl žádným sběratelem cen, ale ocenění jej potěšilo.

„Znám však relativnost hodnoty takových ocenění. I v minulosti se vtéto zemi oceňovalo cokoliv, od zasloužilého horníka až po nejlepší tkadlenu. Pokud ale chce někdo vůči vám projevit takovou pozornost, že vám dá cenu, tak je to milé sdělení o tom, že jste někoho svou prací oslovil. Je to pro mě určitý typ pohlazení a povzbuzení, že má práce není zbytečná," líčí Fenič, který přijel na filmovku potřetí. Dvakrát jej navštívil v 90. letech a stejně jako dříve i teď byl spokojený. Kromě přítomnosti na promítání svých filmů a besedě s diváky se rovněž potkal vHradišti se známými, které dlouho neviděl.

„Jsem velmi rád, že jsem se tady snimi mohl v klidu setkat, Hradiště vlastně znamená možnost takového rodinného setkávání," pochvaloval si s tím, že jeho vztahy s festivalem byly vždycky přátelské.
„Když si však mám udělat čas amám někde přijet, musím mít nějaký motiv navíc než „jen" vidět dobré filmy," vysvětloval.

Motivem, který ho přiměl k nynější cestě do Hradiště, bylo rozhodnutí organizátorů uvést na filmovce vpěti programových blocích přehlídku jeho filmů do roku 1989. Mezi nimi byl také jeho film z roku 1982 Břehy něhy, který od té doby nikdy neviděl. Do roku 1989 ho totiž komunisté zakázali a po tomto roce jej sice uvedla Slovenská televize, ale on se nedíval.

„Uviděl jsem ho po dlouhých 29letech. Prvních patnáct minut jsem strašně trpěl, chtěl jsem odejít, ale bylo mi to trapné vůči divákům, kteří kino úplně zaplnili," přiznal. Nakonec byl ale rád, že vydržel. Postupně se do filmu „dostal", a jak podotýká, hlavně se za něj nestyděl.

„Trpěl jsem, protože jsem s odstupem tolika let viděl sebe jako člověka, který byl ještě naivní, nedozrálý, který dělal při natáčení různé školácké chyby. Nakonec se mi u tohoto filmu líbila upřímnost, otevřenost a spontánnost vyprávění."

Poněkud dlouhé zdůvodnění ceny odpovídá dosavadnímu životu šedesátiletého Fero Feniče. Těžko bychom totiž našli druhého filmaře, který se s příchodem svobody v roce 1989 rozhodl místo točení filmů založit dva projekty, které jsou dodnes známé.

Fenič totiž založil a dodnes je ředitelem filmové a televizní společnosti Febio, pod jejíž hlavičkou vzniklo mnoho zajímavých dokumentů i dalších pořadů. Zároveň stál u zrodu pražského filmového festivalu Febiofest, který si udržuje stále vysokou úroveň a obrovský zájem diváků. Když se ale Fenič ohlíží za svou dosavadní činností, nepůsobí dojmem člověka, který by litoval toho, že dal přednost něčemu jinému než natáčení filmů.

Divák se dnes chce v kině jen bavit a ne přemýšlet

„Nevím, jestli by mělo větší smysl točit filmy. Jsem ale rád, že díky Febiu jsem pomohl českému dokumentu v období, kdy skomíral. Ve chvíli, kdy nikdo na začátku devadesátých let nevěděl, jak dál, všichni plakali a dokumentární tvorba přestala existovat, tak já jsem vzal osud do svých rukou a postavil studio, o kterém si všichni mysleli, že nepřežije. Nakonec jsem v něm vyprodukoval přes 1 300 věcí," říká a mluví o tom, jak mnohé z toho dodnes Česká televize reprízuje.

Feničovo „nefilmování" možná souvisí také s jeho přesvědčením, že je dnes obtížné oslovit diváky, a proto také mnohé filmy nepřežijí ani několik dnů po premiéře. Nakolik tedy věří tomu, že film může pomoci „polepšovat" svět či diváky?

„Myslím, že film už nemá sílu a schopnost něco výrazně měnit. Tuto schopnost převzala televize nebo internet," tvrdí skepticky a dodává, že film se stal zábavou, stejně jako to bylo v jeho počátcích. „To, kvůli čemu lidé dnes do kina chodí, je atrakce, ne myšlenka. Divák se dnes chce v kině jen bavit, ne přemýšlet." A chystá se nějaký film točit? „Nevím. Půjdu tam, kam mě vedou mí andělé strážní," pravil s úsměvem.

Při setkání s ním ale bylo poznat, že svou duší filmařem nadále zůstává. Stačilo jej pozorovat při focení. Snažil se být maximálně vstřícný asám navrhoval, jak by jeho „obraz" mohl v novinách vypadat. Radek

Bartoníček,
Adéla Zicháčková

 A tady už hlavní host filmovky Aki Kaurismäki

... vpravo jeden z nejlepších českých fotografů Jinřich Štreit. Do Hradiště přijel na celou filmovku i se svou paní, festival i Hradiště si nemohl vynachválit... 

Copak to jen organizátoři Letní filmové školy v Uherském Hradišti provedli?

Ano, pozvali sem uznávaného evropského režiséra. Jenže co s ním tady na Slovácku?

Tady, U hejtmana Šarovce, kde s ním měl začít rozhovor. On ale řekl, že nezačne dřív, dokud nebude mít před sebou pivo. A v hospodě ke vší smůle teprve narážejí bečku...

Seděl jsem, čekal na pivo a tím i na rozhovor, a přemýšlel, co je ten chlapík se složitým jménem Aki Kaurismäki zač. Skoro se neus-  měje, z krabičky vytahuje jednu cigaretu za druhou, a když už musí být někde, kde je zakázáno kouřit, strčí si do pusy cigaretu elektrickou. Ach, ti seveřané.

Mohl bych se zlobit dál, jenže číšník konečně donese pivo a vzácný host povídá. U Šarovce, stejně jako na tiskové konferenci, po svých filmech, při hodinové besedě nebo třeba nakonec při slavnostním zakončení festivalu, kdy získává cenu od Asociace českých filmových klubů.

Poslouchám ho nejdříve trošku rozmrzele, brzy se ale na jeho slova těším. Nad některými se usmívám a začínám si zvykat na jeho styl humoru. Je takový tichý, nenápadný, sarkatický. Většinou jím končí odpověď na každou z otázek, kterých Kaurismäki v Hradišti slyšel několik desítek.

„Klidně běžte pryč ze sálu, protože za třicet vteřin se zamykají dveře. Pokud máte zbytky filmového vkusu, tak se okamžitě zvedněte," vyzýval kupříkladu hosty i běžné diváky sobotního slavnostního zakončení festivalu  před promítáním svého nejnovějšího filmu Le Havre. Přitom dodával, že už viděl i horší filmy, jen si nepamatuje, kde.

Ale ten, kdo zůstal,  viděl na plátně takřka pohádkový příběh o skupince francouzských přátel, kteří zachrání malého černošského utečence, snažícího se dostat za matkou do Londýna. Příběh, vyprávěný tak staromilsky a nezvykle, že působil v dnešním světě jako zjevení.

Poslechnout režiséra a odejít ze sálu? To by byla ta největší chyba! Ještě, že jsem zůstal a slyšel jeho větu, kterou při „vyhánění" diváků nenápadně pronesl.

„Tady na plátně uvidíte moje srdce," podotkl a tak dal nahlédnout do svého světa.
Je to svět pořádně starý, s cadillaky,  rockenrolem a oprýskaným nábytkem, ale také s přesvědčením, že jedině humanismus a vzájemná pomoc můžou zachránit současný svět, který se bez caddilaců i rockentrolu obejde.

Možná mohl ten chlapík chodit na festivalová setkání o chvilku dřív. Možná si mohl občas také dát o jednu kapku plzně míň. Ale ať.

Nejdůležitější je, že tady byl a bylo možné mu naslouchat. Nebo třeba jen čekat, kdy mu donesou to „zpropadené" pivo.

Radek Bartoníček

 Významný režisér z Thajska, jehož příjmení je moc složité, omlouvám se :) Doplním ...