Přehled fotografií

Nejdříve jsem o něm slyšel, když mi Lenka Fojtíková loni s nadšením povídala o takřka sedmdesátiletém chlapíkovi, který s ní a dalšími příteli vyjížděl na dlouhé cyklistické výlety. A podruhé, když mi před několika dny viditelně zaskočená oznamovala, že žádný další výlet už nebude. A když mi nakonec říkalala o loučení s tímto zajímavým chlapíkem, poprosil jsem ji o pár řádek jako vzpomínku na něj...

RB

S bývalým parašutistou Karlem Vojtkem jsem se poznala teprve vloni. Za sedmdesát let jeho života to byl velmi krátký čas. Matematicky vyčísleno pouhá jedna sedmdesátina. Přesto ve mně zanechal nezapomenutelnou stopu. Myslela jsem si, že spolu v sedle kola našlapeme ještě pěkných pár stovek kilometrů. To už ale nebude nikdy pravda. Aniž to kdo čekal, velký cyklista a turista znenadání minulý pátek odešel do míst, odkud není návratu... Počátkem června chtěl s přáteli na kunovickém letišti oslavit sedmdesátiny. Nedožil se jich....

Minulé pondělí v 1:45 hodin v noci mě probudila zpráva na mobil, že mám v počítači nový mail. Psal Karel Vojtek: „Pokud Tě ještě někdy potkám, tak Tě po dlouhé době ani nepoznám! A přesně takovou obavu má i ten můj skorokamarád. Tož mám Ti vyřídit pozvání někdy na kúsek řeči a nebo malý nebo větší pohárek nečeho dobrého. A neboj! Budeš očekávaná a vítána!! Zdar!"

Hned ráno jsem Karlovi odepsala ať s tím „skorokamrádem" (myslel pilota Jožku Gabrhela) vyberou v Hradišti hospodu, a že je zvu, abychom oslavili moje nedávné narozeniny...

Ten mail už asi Karel nečetl... O den později mně volal Jožka, že náš kamarád leží v nemocnici, a tak tu oslavu budeme muset odložit... V pátek pak telefonoval, že už do té hospody s Karlem nikdy nepůjdeme...

Dnes jsme našeho kamaráda vyprovodili na jeho poslední cestě tady na zemi... Když těsně nad střechou zlínského krematoria dvakrát proletěla čtyři sta desítka, stáhla se mně v krku podivná smyčka.... Jsou lidé, které znáte roky, a když jednoho dne odejdou ani nezpozorujete, že už vedle vás nejsou. A pak jsou ti, které znáte krátce a zanechají ve vás hlubokou stopu. Karel patřil mezi ty druhé. A protože jsem věřící, věřím, že se s ním jednou zase setkám a bude nám minimálně stejně dobře, jako když jsme spolu třeba vloni v létě jedno odpoledne ujeli na kole sto kilometrů a v podvečer pak v pohodě na letišti v OK baru doplňovali vypocené tekutiny.

Lenka Fojtíková