Venku to dnes vypadá na krásné počasí, takže bych měl psát o něco optimistickém, ale bohužel, mám zprávu smutnou - která jistě bude mnoha lidem "šumafuk", naštěstí ne všem. Včera večer totiž zemřel kardinál Tomáš Špidlík, teolog, jeden z nejvýznamnějších Čechů našeho věku, ač (nebo právě proto) prožil mnoho let mimo svou vlast, ve Vatikámu. Podrobnosti snad ani psát nemusím, někteří jistě víte o koho šlo, další si můžete případně přečíst následující odkazy:

TADY, TADY, TADY... a zcela jistě bude informací o něm o víkendu všude hodně... 

Bohužel, lidí jako byl Tomáš Špidlík, má naše země pramálo, potřebovali bychom, aby byli nesmrtelní, jenže, nejde to, zase si budeme muset poradit sami s "tím", co tady na zemi a po ruce máme. Což při pohledu na českou krajinu nevypadá nijak dobře, stačí sledovat předvolební kampaň a průšvihy řady vysoce postavených politiků.

Zdá se, že si s moci jako lidé neumíme poradit, moc se snažíme přeměnit ve všemoc, místo, abychom k moci přidávali odpovědnost, pokoru a službu. Myslím, že kardinál Špidlík byl v tomto tím nejlepším příkladem, nesmírně vzdělaný muž, který za každých okolností ze všeho nejvíce sloužil a nikdy nedával znát, že je něco "víc".  Rozhodl se jít prostě po cestě, po které by se měly vydat všechny světské i církevní autority, kterých máme kolem sebe habaděj. Podle různých zvláštních výjimek, osobních řidičů a chování se zdá, že mocný chce být dnes každý druhý.

Kardinál Špidlík bude také velmi chybět církvi, i když já si myslím, že jestliže něco chybí církvi, chybí to také každému z nás - proto jí fandím. A to zejména v dnešní době, kdy vzhledem k pedofilním skandálům je autorita církve ohrožena tak, jako málokdy v historii. Všichni potřebujeme, aby mnozí církevní představitelé změnili své chování a mnohem více mysleli na to, že mají lidem sloužit v tom nejlepším slova smyslu. 

V posledních dnech jsem slyšel na vlastní uši několik příběhů, nad kterými musím stále přemýšlet. Ty příběhy se týkaly například toho, jak necitlivě někteří duchovní přistupují k lidem, kteří žádají o církevní rozluku - velmi málo se o tomto tématu mluví. Nebo jsem slyšel vyprávění o jednom faráři ze svého okolí, o kterém se ví, že mnoho času tráví u jedné ženy - také o tomto tématu se málo mluví. Dovedu si představit, jak podrážděně by církev na otevření těchto i jiných témat reagovala.

Téma církve je u nás "přetřásáno" tak nějak divně, protože v něm jsou vždy nejvíce slyšet buď hlasy nesmyslně přičítající církvi všechny špatnosti světa nebo naopak hlasy, vykreslující církev jako někoho, kdo stojí nad všemi a je nekritizovatelný. K diskusi a hledání všeho, co nás spojuje, potřebujeme úplně jiné hlasy - je nesmírná škoda, že jeden takový hlas nyní utichl.

RB