Průvodce Slováckem - Slovácko na vlastní srdce

Po návratu z dovolené: Drsný spor mezi veslaři, skvělí fotbalisté Šmicer a Kadlec v Hluku a také Sokolové v Praze - to vše najdete TADY

Bylo by toho hodně, o čem bych chtěl psát z dění minulých dnů, ale nejvíc mně asi zůstala v myšlenkách jedna jediná věta - byla to vlastně spíše jen jedna jediná otázka redaktora České televize při komentování vystoupení cvičenců na Všesokolském sletu v Praze, která mě malinko zvedla ze židle.

Jak že ona otázka zněla? "A co jako sokolové uděláte pro to, abyste byli přitažlivější, zajímavější a nápaditější?" zeptal se redaktor starší dámy - sokolky, s níž na ČT 4 komentoval ona vystoupení cvičenců, přičemž ji předtím "upozornil", že těch diváků v hledišti a cvičících sokolů je jaksi méně než kdykoliv v minulosti.  

Možná vám jeho slova nepřijdou nijak zvláštní a ani byste neměli pocit, že je třeba na ně nějak reagovat, ale já měl hroznou chuť mu zavolat nebo poslat mejlík - však to možná ještě učiním. A pokud se tak stane, zareaguji rovněž pouhou jednou větou, která bude znít asi nějak takto:

"Milý pane kolego novináři, nezlobte se na mě, ale onen problém s málo diváky, méně cvičenci nebo s vašim voláním po větší přitažlivosti a zajímavosti Sokola není přece ani tak problém sokolů, to je přece problém nás všech, celé naší společnosti, toho, jak žijeme, jak se chováme, kam směřujeme a jaké hodnoty vyznáváme, nehledejme chybu v Sokole či jakékoliv jiné sportovní organizaci nebo nějaké profesní skupině, hledejme chybu sami v sobě a v celkovém vnímání celé naší společnosti, tedy prostoru, v němž se v naší zemi pohybujeme."

Zřejmě jsem vás zaskočil takovým "neslováckým" úvodem po své dovolené, ale volil jsem zcela záměrně tato slova a toto téma, protože nad ním přemýšlím stále víc a víc. Přemýšlel jsem nad ním i v neděli odpoledne, kdy jsem se byl podívat na valné hromadě veslařů v Uherském Hradišti.

Místní klub má, prosím, naprosto úctyhodnou tradici - třeba zrovna jako sokolové. Veslaří v Uherském Hradišti vytvořili svůj spolek už v druhé polovině 19. století (v roce 1863), byli to borci, mnohdy úžasní lidé s ohromným vztahem ke sportu i své vlasti, nemálo z nich zaplatilo svou lásku k vlasti a odvahu bojovat za její svobodu svým životem - podobně jako mnozí sokolové.

Co myslíte, jak by asi tito lidé například prožívali dobu, kterou my dnes žijeme a tvoříme? Co by jí říkali, uctívali by stejné hodnoty jako ve své době, nebo by prostě podlehli našemu dnešnímu "trendu"?  A jak by se asi zachovali veslaří dávné doby, kteří by například seděli na valné hromadě svého klubu, z něhož můžete vidět ukázku na videu, které jsem natočil?

 

Schválně dávám jen maličký kousek videa, protože nechci dál šířit mnoho invektiv a emocí, které byly na této valné hromadě k vidění. Na kousek se ale přece jen můžete podívat, říkám si, že každému může umožnit více pochopit jak hluboká propast existuje mezi dvěma skupinami členů, kteří se považují za to pravé vedení klubu, navíc věřím, že při pohledu na video si možná členové řeknou, že jejich spor už dosáhl nejhlubšího dna a nakonec si podají třeba ruce ke kompromisu... Pro vysvětlení ještě dodávám, že článek na toto téma  píši do MF DNES, je o tom, že na této valné hromadě jedna skupina vyloučila několik zástupců druhé skupiny, mluvil jsem přitom v pondělí o celé věci  i s předsedou celého Českého veslařského klubu a místopředsedou Českého olympijského výboru Jiřím Kejvalem, který je z hradišťské situace hodně nešťastný.

... pro vysvětlení bych mohl dodat, že video zachycuje samotný začátek valné hromady, kde už vznikly první spory. Ty se týkaly především toho, že skupinka členů, tvořená především rodinou Burešů, nepovažovala svolanou valnou hromadu za legitimní, a to proto, že podle nich nebyla svolána podle stanov, nebyla na ní přítomna ani polovina členů klubu a navíc chyběl pod pozvánkou podpis předsedy druhé většinové skupiny členů, tedy Karla Rýdla... Burešovi, kteří tvrdí, že na základě jiných valných hromad tvoří vedení klubu, byli na této valné hromadě vyloučeni z klubu a byl jim zakázaný vstup. Je ale jisté, že toto "řešení" povede k dalším ostrým osobním i soudním sporům, protože oni s rozhodnutím nesouhlasí, navíc jeden  z nich trénuje v klubu několik mladých svěřenců.

... v klubu je možné najít mnoho "důkazů" o skvělých výsledcích i odvaze řady tehdejších členů. Například na tomto obraze můžete vidět členy klubu, kteří byli popraveni nebo umučeni za druhé světové války...   

Nedávám sem ale tato dvě videa proto, abych ukazoval, jak MY jsme dobří a ONI na tom videu jsou špatní. Myslím, že mnozí z nás jsme podobní, stejně jako je podobná společnost v níž žijeme - atmosféra, mezilidské vztahy, fungování naší země, chování politiků i běžných lidí je stále horší a končí mnoha a mnoha konflikty - jako třeba ten veslařský.

Obrovským problémem je bídné fungování práva a spravedlnosti v naší zemi, po dvaceti letech od pádu totality jsme nedokázali vytvořit systém, ve kterém by justiční systém a policie pracovaly rychle a nestranně - mimochodem, i onen spor mezi veslaři se dostal do nynější velmi vyhrocené a nepřehledné situace kvůli naprosto pomalé a nevýkonné soudní moci i bezradnosti policie - a samozřejmě také kvůli chování lidí ve veslařském klubu.

Nyní bych se chtěl ještě vrátit k sokolům, musím říci, že jsem prožil minulý týden v Praze několik krásných okamžiků právě v jejich společnosti.

Vůbec si přitom nemyslím, že by mezi nimi neexistovaly spory, samozřejmě, že existují, vždyť jsou součástí onoho celku, v němž žijeme, přesto jsem cítil, jak nám onen sokolský duch nesmírně schází, jak moc bychom ho potřebovali. Ona láska k zemi, v níž žijeme, stejně jako sportování, jehož hlavním cílem není dosahování co nejšpičkovějším výkonů je něco, co nám dnes připadá jako z jiné planety. Vrcholový sport je dnes protěžovaný a propagovaný tak mohutně, jako nikdy jindy v historii, přitom pro naši společnost by bylo podstatně užitečnější, kdybychom sport prosazovali především jako něco, co patří k harmonické výchově dětí životnímu stylu člověka, aniž by bylo rozhodující, jak daleko se dokáže prosadit.

 

I proto jsem se sem rozhodl dát "úplně obyčejné" video s "úplně obyčejnou" babičkou a její vnučkou, které jsem natočil právě minulý týden při sletu v Praze - jsem přesvědčený, že je mnohem důležitější, abychom měli co nejvíce takových babiček, vnuček a třeba i celých sportujících rodin, než třeba to, kolik budeme mít mistrů světa nebo olympijských vítězů... Druhé video je z první části průvodu sokolů Prahou, netočil jsem ho já, vzal jsem ho z internetu, pokud budu znát autora, jeho jméno sem doplním.    

 

Tím nechci, prosím, říci, že mistři světa nebo olympijští vítězové nejsou důležití, jistě, že jsou, pochopitelně vím, že můžou motivovat  svými úspěchy mnohé jiné k pohybu, ale jde mi o to, abychom tyto vítěze zbytečně neglorifikovali a nedělali z nich modly. Sportovní celebrity dnes mají ve společnosti obrovské postavení a vliv, zdaleka už nejde jen o to, za kolik zaběhnou určitý počet metrů či kilometrů, nebo kolikrát se trefí do nějaké branky, dnes děti fascinovaně sledují například i to, jak se tyto celebrity chovají, co říkají, v čem jsou oblečení nebo jaké hodnoty ve svém životě upřednostňují.

 

 

I proto jsem byl například zvědavý, jak budou vystupovat fotbalisté, kteří v sobotu přijeli do Hluku. Myslím, že je lze v českém měřítku označit za sportovní celebrity, Vladimír Šmicer je manažerem fotbalové reprezentace a bývalým skvělým fotbalistou se zkušenostmi z nejlepších světových klubů, Michal Kadlec je stálým členem základní jedenáctky a Gebre Selassie novou hvězdou reprezentace.

Ocenil jsem proto, že do Hluku přijeli a vydrželi několik desítek minut rozdávat podpisy velmi natěšeným klukům, zároveň jsem byl ale trošku zklamaný, že docela dost spěchali a neudělali si na setkání přece jen trošku více času - omluvou může být to, že spěchali na dobročinný golfový turnaj, viz zpráva TADY...  Dvě minuty času si nakonec našel alespoň Vladimír Šmicer, kterého jsem se zeptal, proč jsou podle něj fotbalisté vnímání veřejností poměrně dost negativně - na rozdíl například od hokejových reprezentantů... Bohužel, na pořádný rozhovor bych potřeboval více času...  

 

Vladimír Šmicer je dodnes příklad sportovce, který byl a je díky svému vystupování vnímám nejen sportovními fanoušky velmi pozitivně a přátelsky. Jak je možné, že dnešní fotbal nikoho takového druhého nemá, snad možná s výjimkou brankáře Petra Čecha? Sportovcům, ale opět, nejde jen o sportovce, jakoby chyběla schopnost vcítit se do pocitů těch, kteří je pozorují a fandí jim.

Například na tomto videu můžete vidět promluvu Michala Kadlece k účastníkům fotbalového kempu, který nese právě jeho jméno. Pro zajímavost - před ním sedělo téměř 70 kluků a také docela dost rodičů - čekal jsem, že jim řekne více slov, než ta, která pronesl v necelé minutě. Byla to škoda, protože hlavní organizátor a iniciátor kempu Aleš Zlínský připravil začátek kempu velmi dobře a všichni jsme napjatě na opožděný příjezd fotbalistů čekali. Kadlec tedy nepochybně výborným fotbalistou je, ale k vystupování na veřejnosti mu přece jen ještě něco chybí. Pokud by měl napodobit Vladimíra Šmicra, nebo Petra Čecha, a není pochyb, že náš sport takových osobností potřebuje co nejvíce, bylo by dobré, kdyby zapracoval i na svém vystupování, vstřícnosti a komunikativnosti...   

 

Nevím, jestli se mi v tomto dosti obsáhlém textu podařilo vysvětlit, proč jsem ho psal a proč jsem ho doplnil právě těmi videoukázkami, které tady jsou. Pokud se to podařilo alespoň z malé části, budu rád - a přeji vám krásné zážitky se sportem, máme za sebou fotbalové EURO s nádherným finálovým výkonem Španělů, v neděli jsme mohli obdivovat dnes už legendárního tenistu Federera ve Wimbledonu, právě nyní můžeme sledovat nesmírně zajímavý cyklistický závod Tour de France, za pár dnů nás čekají jistě fantastické olympijské hry v Londýně.

Sport je prostě součástí našeho života - vždycky ale bude v té které zemi odrazem toho, jaká je společnost, z níž vyrůstá.

RB