Průvodce Slováckem - Slovácko na vlastní srdce

Ohlédnutí za víkendem: o krátkých sukních v Hradišti, nádherné Jízdě králů ve Skoronicích, vyhlášení hvězd folkloru, otevřené věznici i nepřijetí Chorvatů

Jsem rád, že se nyní můžu vrátit k uplynulému víkendu, byť tak činím trošku se zpožděním. Omlouvám se, ale všechny síly i čas jsem vrhl na dokončení dalšího čísla našeho regionálního časopisu Krajem svatého Antonínka, do kterého jsem ještě dával fotky a texty ze slavností v Uherském Hradišti - šlo přitom především o fotky, na kterých jsou krojovaní z Ostrožska a Horňácka v replikách krojů z let 1890 a 1930. Ten, kdo si časopis za úsměvnou dvacetikorunu koupí, kroje tam najde - jeden z nich, ten který jako první tady vidíte, je i na titulní straně časopisu.

 

 

Když už dávám fotku kroje z roku 1890, nedalo mi to, abych sem nedal i jednu fotku z víkendu. Zdá se mi toti, že ještě nikdy jsem neviděl tolik krojovaných dívek a žen v kratičkých sukních jako letos. Většině je to asi putna, ale tento trend, kdy si tradice předků jaksi modernizujeme, považuji za nešťastný - a to zdaleka nejenom v případě krojů. Všude možně slyší člověk slovo tradice, mnozí by chtěli v tom či onom napodobit naše předky, ale jaksi se z toho všeho vyprazdňuje podstata - a zůstávají jen odhalené nohy, přes které je vidět až někde do oblak. Naši předci přece nemuseli všechno odhalovat a přece pohled na ně je i přes propast času stále tak krásný! 

 

 

 

 

Nechci se ale nyní věnovat detailně sukním či krojům, za nejpodstatnějěší událost z víkendových Slováckých slavností vína a otevřených památek považuji jinou událost, kterou vám přibližují tyto dvě fotky - obě ukazují hodně velký zájem lidí o prohlídku bývalé věznice.

 

Měl jsem opravdu velkou radost, když jsem viděl tento zájem. A ještě větší radost jsem měl, když jsem slyšel názory lidí, kteří z věznice vycházeli a já s nimi dělal rozhovory - viz videoukázka. Ten zájem o prohlídku i názory lidí totiž podle mého názoru ukazují, že na tom jako společnost nejsme ještě tak bídně, jak to často vypadá. Lidem osud této budovy není lhostejný, zajímá je a často si také přejí, aby se tento prostor stal pietním místem k uctění nevinných obětí komunistického režimu.

Proč se to zatím nedaří, a proč zatím stát, kraj i město nechávají tento rozsáhlý areál chátrat, by vyžadovalo dlouhou odpověď. Nejvíc mě vždycky naštve, když slyším, že důvodem jsou peníze. Když se podíváme, na co všechno dává peníze tento stát, kraj nebo město (nebo Evropská unie), tak se není možné smířit s vysvětlením, že prý nejsou peníze.

Hlavním důvodem je prostě nezájem naší politické "reprezentace" a vůbec celkově lidí. Je to stejné, jako když v televizi běží něco na toto téma, nebo třeba já dávám sem na stránky něco k tomuto tématu. Televizi přepneme raději na nějakou zábavu a tady na stránkách také lidé nejméně ze všeho klikají na články typu bývalé věznice a lidí, kteří v ní nespravedlivě trpěli. Snad nynější víkendový zájem veřejnosti (prý až 10 000 zájemců o prohlídku) něco změní, i když ta naděje je minimální a po volbách bude ještě "minimálnější".

Tady už je anketa z nedělního dopoledne, prozradím, že jsem už ráno mířil na Jízdu králů ve Skoronicích, nakonec jsem se ale otočil a řekl si, že takovou anketu musím udělat - strašně jsem byl zvědavý na názory lidí. Všem děkuji za jejich názory a ochotu odpovídat... K tématu se na stránkách určitě ještě někdy brzy vrátím, i když mi bere veškerou náladu, nedávno jsem se byl v Hradišti podívat na konferenci, která se věznicie týkala. Zájem lidí? Nula. Nula. Nula.

 

Tančeme, zpívejme, hrajme, jásejme, choďme v krojovaných průvodech, ale nic z toho nemá takovou cenu jako lidé, kteří vždy dokázali stát rovně, dokázali říkat své názory a nikdy z toho neustoupili - jako například pan Petrucha z Hroznové Lhoty.

Tohoto devadesátiletého pána jsem potkal shodou náhod právě u bývalé věznice, kde před nástupem do vězení několik měsíců seděl v roce 1949. Komunistický režim mu prakticky nikdy nedal pokoj, a to ani po návratu z vězení, třeba když ho propustil z práce, přestože Petruchovi měli v té době už deset dětí - celkem jich vychovali třináct. Obdivuhodné!!! Kolem takových lidí musí člověk chodit jen a jen se sundanou čepicí, v úctě a obdivu. Bohužel, mnoho takových statečných lidí, pro naši zemi naprosto nepostradelných, už tento svět opustilo. Mnohým dlužíme alespoň onu pietu v podobě zachování této uherskohradišťské hrůzy... TADY ještě přidávám videoukázku rozhovoru, který jsem dělal s panem Petruchou a jeho paní už před nějakým časem v jejich Hroznové Lhotě.  

 

Tak, to bychom měli to nejpodstatnější, nyní můžeme k dalším víkendovým věcem.  Zůstaňme ještě chvíli v Uherském Hradišti na slavnostech. Ukazovat fotky je asi zbytečné, všude jsou jich stovky, já sám jich nafotil asi čtyři tisíce a nikdy je nebudu mít čas ani projít. Mikroregion Ostrožsko mě ale požádal o pár fotek jejich regionu, některé z těchto fotek najdete TADY. Další fotky (a videa) budu přidávat v příštích dnech a týdnech, budu se snažit jim dát nějaký komentář, pravidelní čtenáři tohoto webu zřejmě ví, že se vždycky snažím dávat fotkám příběh nebo alespoň nějaké informace.

Mohli bychom poskočit k videoukázkám ze slavností, zatím jsem jich zpracoval málo. Někteří z vás by mohli být zvědaví na výsledky soutěže Hvězdy slováckého folkloru, což byla hojně sledovaná soutěž, ve které šlo především o to - zjednodušeně řečeno - kolik novin nakoupí příznivci toto či onoho folkloristy, cimbálové muziky nebo celé folklorní skupiny.

Na videu zatím můžete vidět vyhlášené dvou kategorií, třetí ještě doplním později. Sami se přesvědčíte, že zájem o vyhlašování byl velký a atmosféra bouřlivá. Ještě bych mohl dodat, že soutěž organizoval týdeník Dobrý den s kurýrem, probíhala tři měsíce a hlasovalo se posíláním ústřižků novin. Osobně se mi v novinách velmi líbilo představování finalistů jednotlivých kategorií, přestože vše vznikalo v rychlosti, bylo možné se díky článkům dozvědět řadu zajímavých informací.

Tak, a pojďme k výsledkům, které jste si už asi přečetli v novinách nebo na internetu. Na prvním videu uvidíte napínavé chvilky před vyhlašováním, kdy ještě takřka nikdo nevěděl, kdo že bude vítězem a odnese si 50 tisíc korun. Nakonec se nejvíce radoval muž v klobouku (klobouk patřil starostovi Boršic u Blatnice), kterým byl sympatický a veselý Boršičan Radek Dula - zástupce CM Falešnica. 

Kdybych měl říci o klukoch z Falešnica pár slov, řekl bych, že to jsou muzikanti jak má být. Tedy takoví, kteří hrají skutečně nejraději ze všeho pro normální lidi, nehledí na to, do kdy mají nebo nemají zaplaceno, a pro něž téměř neexistují nějaké noční hodiny. Prostě mladí kluci v plné síle, kteří mají za primáše vynikajícího muzikanta i zpěváka Radima Vojtka. Není proto divu, že mají spoustu fanoušků, pochopitelně především mezi mladýma holkama. Jejich vítězství tedy není až tak překvapivé a zcela jistě si takový úspěch zaslouží.

Musím ale dodat, že na Slovácku je výborných cimbálových muzik hned několik a hledat mezi nimi tu nejpopulárnější nebo třeba nejlepší, nemá asi smysl. Být populární muzikou není špatné, ještě důležitější je ale být kvalitní muzikou, a ještě důležitější je být muzikou, která hraje skutečně srdcem. CM Falešnica patří mezi ty, u kterých se tyto tři "podmínky" naplňují.       

 

 

Tady už je vyhlašování kategorie sólistů, opět uvidíte napětí, kdo zvítězí a odnese si odměnu. Nakonec vyhrál, možná překvapivě, folklorista z Dolního Němčí, Petr Klein. Porazil dokonce velmi známého verbíře ze Starého Města Erika Feldvabela, který měl při vyhlašování početnější publikum - alespoň se mi to zdálo.

Petra Kleina téměř neznám, proto k němu nemůžu nic napsat, Erika jsem několikrát potkal a viděl i ve Strážnici, kromě toho, že to je jeden z nejlepších verbířů posledních let (který vyhrál i světovou soutěž v Rumunsku), vede k tanci a zpěvu mladé zájemce - myslím, že se v tomto nemýlím a oceňuji to nejvíce. Gratulujme tedy k úspěchu prvnímu i druhému, stejně jako bratrovi Petra Kleina, který se snažil pro svého sourozence získávat co nejvíce hlasů. Při vyhlašování výsledků jsem stál vedle něj a viděl, kolik slz měl v očích.

 

Tož, a teď sedněme na koně a klusejme do Skoronic, kde se v neděli jela jízda králů - po 12 letech! Co k ní napsat, když všecko by šlo vyjádřit jediným slovem: nádhera!

Řekněme si, že každá jízda králů je krásná, ať už ve Vlčnově, Hluku, Kunovicích, Kyjově nebo Skoronicích, ale zároveň si řekněme i následující: ve Skoronicích můžeme vidět, jaká je to fantazie, když se jezdci s koňmi můžou volně pohybovat a místní lidé (barák od baráku) natěšeně čekat na to, až vyvolávači zastaví před jejich domem a zvolají něco, co je většinou pro obyvatele toho domu poctou a poděkováním - třeba za to, že vychovali děti, obětavě pomáhají v obci nebo činí cokoliv dalšího užitečného. A vůbec přitom nevadí, že ve Skoronicích kašlou na turisty, takže na pití musíme stát v malé hospůdce, protože nikde jinde není nic k sehnání.

Pryč s turistickým ruchem! Tradicím většinou škodí! Jistě, řeknu v tento moment ještě jednu větu, protože i ta je důležitá: mnoho dobrého tkví ve skoroňské jízdě králů proto, že se nejezdí každý rok, ba ani obrok a ještě k tomu ji jezdí většinou zkušené jezdci. Je prostě vzácností, diamantem, který spatříme jen párkrát za život. Jsem ale přesvědčený, že ten, kdo takový "diamant" spatří (a zná jeho cenu!), ten na tu krásu do smrti nezapomene.  

 

Možná mé nadšení pochopíte více, když se podíváte například na tyto dvě videoukázky, několik dalších dám na web v příštích dnech nebo možná až týdnech. První videoukázka je z konce, jezdci stojí seřazeni na skoroňském "náměstíčku", zazní poslední vyvolávka i písnička ....

 

A ještě jedna ukázka. Když jezdci seskočili z koní, pozoroval jsem radost jejich i radost jejich blízkých. V jednu chvíli jsem šel kolem této paní, a když jsem ji slyšel mluvit, pustil jsem video. Zkuste si ji poslechnout také - byla to od ní moc pěkná slova...

 

Ach, Bože, co ze všeho nejvíce jízda králů - ona slavná tradice, zapsaná v samotném světovém dědictví UNESCO - vlastně potřebuje? Volnost jezdců i koňů a žádné velké mašlení! A také co největší "propojení" s místními lidmi v dědině či městečku, kde se zrodila! 

 

S čím končit toto povídání? Dovolte mi tuto fotku, zachytil jsem na ní jednoho z členů foklorního souboru Branimir 888 z Chorvatska. Proč právě jeho? Protože chci říci nakonec jednu věc, která mě mrzí. Když tento muž a další členové souboru vystoupili v sobotu po půl deváté večer na hlavním hradišťském náměstí, dočkali se spíše nezájmu a občas i pískotu.

Jistě, částečně  za to mohla atmosféra tohoto času, kdy člověk potkává na slavnostech s večerním časem stále více opilých lidí - proto  nemám tyto vychvalované večery nijak moc rád. Kromě přiopilců jsem ale viděl na dalších lidech, jak dávali najevo nezájem o tuto pro ně cizí kulturu. Pravda, vystoupení Chorvatů nebylo divácky příliš atraktivní, ovšem ne proto, že by byli špatní, ale proto, že prostě ukazovali tradice, které jsou jiné než naše. To by ale přece neměl být důvod k takovému chování, jaké jsem viděl.

Zdá se mi, že tato naše česká či moravská nebo chcete-li slovácká neschopnost přijímat něco cizího, neznámého, neatraktivního, je nám jaksi blízká a projevuje se i ve vážnějších věcech než je třeba to, o čem píši. Schopnost umět zatleskat těm, kteří přicházejí s nějakou "jinakostí", by měla být součástí každého vyspělého národa, který je pyšný na svou vlastní kulturu, ale zároveň vždy otevřený kultuře odlišné.

Nezlobte se, že končím takto polemicky, ale jsou mi cizí názory, jak jenom my a naše kultura je úžasná a ta nejlepší, a běda tomu, kdo by na ni sahal nebo byl přesvědčený, že jiná kultura může být zase pro někoho jiného ta nej. Buďme tolerantní, vstřícní a srdeční, vítejme ty, kteří přijíždějí jako hosté a najděme schopnost jejich odlišnost ocenit - vždyť nás může v mnohém obohatit.

RB

Ps. Tak a to je pro dnešek všecko. Na to, že jsem nezaměstnaný, jsem se zase zaměstnal těmito stránkami a jezděním po Slovácku, nějak moc :) Snad to má i tentokrát pro Slovácko a někoho z vás nějaký smysl a užitek ...