Dívka z

Zatímco v neděli večer jsem odjížděl z Hrubé Vrbky v poklidu a v nedělní náladě, dnešek už je pořádně hektický, musím napsat články do úterní MF DNES (o holubech, ach jo,) rád bych se vrátil ještě k Jožovi Uprkovi v Praze i k dalším tématům (například novinky z Hluku a novoveské hody). Na Vrbku bych ale nechtěl zapomenout, proto se k ní tady budu postupně vracet.

Nejdříve to nejzákladnější - mnoho a mnoho fotek a mnoho a mnoho videoukázek.

Pokud jde o fotky a zpravodajské informace, co se stalo a kdo co řekl, doporučuji informace o Lenky Fojtíkové:

Ve Vrbce začaly oslavy obce ...

Hrubou Vrbkou zněly několik hodin písně ...

V Hrubé Vrbce vyvrcholily oslavy kulatého výročí obce ...

Pokud jde o videa, Tonda Vrba točil jak o život, takže prakticky většinu z toho, co bylo ve Vrbce k vidění a slyšení, uvidíte na jeho videoukázkách TADY ...

Tak, to bychom měli první informace. K nim se budu snažit vybrat sem na stránky několik videoukázek Tondových, k nim přidám nějaké své ukázky a vše doplním svými slovy a okomentovanými fotkami. Jak asi cítíte, bude to chtít trošku více času, takže kdo budete chtít, zkuste se sem na stránky třeba postupně vracet.

A tady, co mě napadalo, když jsem pozoroval hemžení v Hrubé Vrbce ... 

Je toho moc, na co v souvislosti s Vrbkou myslím. Povídání s lidmi, pročítání kronik, prohlížení archivních fotek, pozorování místního života. Velká radost při odjezdu, když slyším, že za všechny ty stoly, plné cukroví a pití, můžou místní lidé, kteří vše v týdnu na stoly nanosili. Nevěřím té informaci, ptám se poprvé, podruhé, ale je to pravda. Mně řekne o lidech v této dědině víc, než cokoliv jiného.

A další potěšující informace. Obec dá do každého domu zdarma jednu knížku, která byla o Vrbce napsána. Vrtá mně hlavou, kde na to obec vezme, ale stejně převládá radost, že tady jsou "konšelé", kteří takový krok museli odsouhlasit. A věřím, že přitom mysleli i na mladé a budoucnost, protože jistě, jak jinak, určitě se jednou děti doma do této knížky začtou.

A třeba budou přemýšlet nad tím, nad čím jsem přemýšlel já, když jsem se poprvé do vrbecké historie podíval před pěti lety, když jsem potom navštívil vrbeckého rodáka pana Sťahela, který nahrával v minulosti místní pamětníky, když jsem si nyní procházel kroniku pana Jagoše, když jsem se večer začetl do knížky o Vrbce. Tedy, věřím, že mladí lidé z tohoto všeho pocítí, jak nesmírně těžký život žili jejich předci, jak strašně těžké bylo narodit se tady na konci světa, kolik to tady dalo úsilí žít a vychovávat děti. A přesto, nebo právě proto, jejich předci dokázali skládat a zpívat tak nádherné písničky, že i dnes nám řeknou o životě víc, než všecky zprávy ze světa. 

Myslím, že už to cítím dávno, a ve Vrbce nad kronikami jsem si to znou uvědomil. Človek nepotřebuje svět ani zprávy z něho, nepotřebuje létat ani se spoléhat na pomoc z dálky. Vše, co skutečně potřebuje má blízko sebe, nejblíž, jak je to jen možné.  Ženu, děti, sousedy, přírodu. A jistě, mnozí i Boha.

Pročítal jsem vrbecké vzpomínky a věděl jsem, že v nich najdu víc pro život než kdybych jel dovolenkovat na druhou stranu světa. Víra, láska, práce, rodina, děti. A tradice - písničky, zvyky, setkávání.  Tak prosté, jednoduché, a přitom výbava na celý život. V komůrkách, kde se tísnilo několik živých bytostí, které na tento svět přišly, snažily se ho v co největší lásce prožít, a pak zase odešly. Ve stejné víře, s jakou se rodily.

K čemu je vlastně člověku svět a všechno to, co z něj přichází? A co je proti světu život člověka, který nechtěl od světa nikdy nic jiného, než, aby ho nechal pokojně žít? A zase pohled do kronik a historie. Strašlivé války a boje, které náš kraj moravského Slovácka ničily po staletí. Ale ničily kraj? Ne, ničily život obyčejných lidí, stejných, jako jsme my sami, lidí, kteří chtěli jen žít a kteří se báli o životy svých dětí, jako se bojíme my dnes.

Jenže, zase ty kroniky a ty vzpomínky, na návsi všichni slaví 650 roků Hrubé Vrbky, slyším ty oslavy přes okno vrbecké hasičárny, kde leží staleté vzpomínky na stolech. A v nich vidím, že svět nikdy nedá člověku pokoj, další a další mrtví, kteří z Vrbky odchází do světa bojovat. A nejen bojovat, ale také zachraňovat své děti. Před hladem a prázdným stolem mnozí odjíždějí do Ameriky, aby v ní zůstávali nebo posílali pomoc domů. Kolik v tom muselo být lásky k druhým a těm nejbližším, možná ještě víc než odvahy, která je dnes pro nás nepředstavitelná. Ale opět - víra, láska, rodina. Síla, která dala nebohému člověku schopnost vyjít ze zapadlé dědiny až přes oceán.        

Ale i když člověk zůstal doma, svět si ho stejně našel. Kolik jen průvodů pochodovalo Vrbkou, dočítám se o nich skoro na každé stránce, nejen těch vojenských, ale i těch oslavných, se svíčkami, lampiony či mávátky. Kolik lámání, aby se člověk změnil, odvolal, přežil. Aby opustil svou víru, svou půdu, svůj majetek, své nejbližší. Kdyby mohl každý člověk, který se po tomto světě prošel, vypravovat o svých bolestech, byla by to ta největší a nejsmutnější kniha, jaká kdy byla napsána.  

A co dnešek? Jaký je člověk? A jaký svět? Jací jsme my sami? V takové knize jsme zatím na poslední stránce a myslíme si, že to tak zůstane. Ve skutečnosti má kniha nejen mnoho stránek, které byly napsány před náma, ale také mnoho stránek, které budou po nás. Jak mnozí jiní jsme jen a jen někde uprostřed,  nebo možná dokonce na začátcích celé knihy. Co zůstane po nás? V čem bude inspirovat ty, kteří se budou rodit dál a dál a dál, zatímco naše kosti už se budou rozpadat? Po našich předcích, ve Vrbce i jinde, toho zůstalo mnoho. Za mnohé jim musíme děkovat a za mnohé je musíme také obdivovat.    

Co bude na výročí sedmisté? Budou ještě kroje? Budou písničky? A budou si je lidé sami zpívat? A bude víra? Kolik lidí se na 700. výročí obce sejde? Kdo co donese na stůl darem? Kdo půjde v průvodu?  Kdo další vymizí z vesnice podobně jako sokolové? Co zajímavého bude na Vrbce pro místní? A bude se moci Vrbka chlubit něčím, co přitáhne i přespolní? A jaký vztah bude mít člověk k druhému člověku? A jaký vztah bude mít k zemi, která mu dává obživu? A jakou výbavu si v té době člověk bude pro život pořizovat? A co svět, jaký bude? Dá člověku pokoj nebo ho bude zatahovat do svých starostí a problémů?

Nevím, na žádnou z těch otázek neznám odpověď, i když jsem ji různě oklikou hledal tady ve Vrbce, stejně jako na svých jiných cestách. 

Samozřejmě, neberte má slova jako zúčtování se světem a protivenství proti světu, svět má smysl poznávat a navštěvovat. Vždyť vím, je nesmírně zajímavý. Ale nekonečně důležitější než svět je něco jiného. Náš domov. Ten pod naší vlastní střechou, stejně jako ten v naší ulici a dalších uličkách, které na ně navazují.  

RB   

A videa s popisky ... 

Tady je Tondovo video ještě z okamžiků, než oslavy začaly. Mluví pan Miškeřík, moderně řečeno, moderátor oslav, šéf mužského sboru, zpěvák, muzikant, místostarosta... Prostě člověk, bez kterého by si život v Hrubé Vrbce nešlo představit. 

 Tady Tonda zastavil náhodně pana Františka Okénku v přírodě. Říkal jsem si, že by byla škoda na tutot ukázku neupozornit.

A tady už jsme na oslavách. Pátek odpoledne, začíná výstava obrazů, fotek, kronik a dalších věcí. K této výstavě se ještě podrobně vrátím ... Mluví, jak jinak, starosta ... 

Hrubá Vrbka, to jsou mnohdy krásné horňácké písničky. Zkuste se naučit třeba tuto... Zpívá domácí mužský sbor. 

Rád bych vám ukázal také záběry z průvodu. Představte si klasicky prapory, dechovku, sokoli, myslivce, hasiče (s historickým vozem). Dechovka je už daleko, v průvodu je ticho. A potom najednou uslyšíte housle a hlasy, které zpívají tuto táhlou písničku. Poslouchal jsem ji, díval se na záda vzdalujících se žen v krojích a měl pocit, že možná tak nějak vypadala Vrbka před mnoha a mnoha lety. Působivý okamžik, který ale stěží videem přiblížím ...

A tady je začátek průvodu. Zrovna přestala hrát dechovka, takže toho moc ticha trošku škodí :) Určitě velké díky všem, kteří se do průvodu zapojili a ukázali, že i dnešní Vrbka žije ...

Důležitou součástí oslav bylo vydání knížky o Hrubé Vrbce. Tady na videu od Tondy nyní můžete slyšet pana Jarko Pavlíka, hlavního autora knihy (vyšla v nakladatelství Albert díky péči paní Šaleové), na které se podílelo několik lidí. Pan Pavlík se ve Vrbce narodil, ale mnoho let žije v Brně. Velmi se zajímal o rodokmen svého rodu, a když tak jednou přišel na vrbeckou radnici, starostka ho požádala, jestli by se nepustil do knihy o Vrbce. A na videu si poslechněte další informace...

Jinak, co ke  knížce? S velkým těšením jsem si ji koupil a po prvním večerním prohlížení a čtení mě nezklamala. Na větší "závěry" je brzy, knížka je ale psaná přehledně, poutavě a poměrně stručně. Vynikající je výběr archivních fotek a kvalita současných fotek. A úžasný bonus najdou čtenáři na konci - DVD s knihou v jejím původním, velkém rozsahu, plus další informace! Vrbecká knížka tak patří určitě k tomu nejlepšímu, co v tomto "druhu" literatury zatím vyšlo! 

K životu v Hrubé Vrbce, stejně jako na dalších místech Horňácka a celého Slovácka, patří stále ještě naštěstí víra. Proto bych vás rád upozornil i na Tondovu videoukázku ze soboty, kdy v evangelickém kostele  zpívala schola ze sousedního Kuželova a místní avangelický sbor. Jeden sbor zpíval z jednoho kúru, druhý z druhého. A tady je velmi pěkná ukázka - schola z Kuželova... A pokud jde o vztah k víře, i tady ve Vrbce tento vztah slábne... Bohužel.   

Samozřejmě, na děti nemůžu zapomenout ... Vede je paní Monika Macková... A soubor se jmenuje Krahulíček.

A kdybyste chtěli vědět, která že je paní Macková, tak tady jsem ji vyfotil. Mimochodem, sama má čtyři děti ... 

A paní Mackové pomáhá tato dívka, která učí v mateřské škole a jmenuje se Kristýna. Vyfotil jsem ji při  strojení, šátek jí přepečlivě vázala paní Vachůnová z Velké nad Veličkou, která podobně vázala šátek několika dalším ženám....

A ještě ke školce a škole. Právě dotování školy a školy patří mezi problémy dnešní Vrbky. Považuji ale za nesmírně dobré, že ve Vrbce mají společnou školku pro Malou Vrbku a Kuželov, stejně jako je móóóc dobře, že v Kuželově je společná základní škola. Prý jsou tlaky, aby děti chodily do Velké. "Aby tam asi v co nejmenším věku zvlčily," dodávám já s úsměvem i kapkou hořkosti.... Vykládal jsem si o víkendu o dětech, které vyrůstají ve Velké a v okolních obcích, jako je třeba Vrbka nebo Javorník.  "Ten rozdíl ve výchově a poslušnosti je obrovský," uslyšel jsem od těch, kteří jsou s dětmi často v kontaktu. Jak jinak - v neprospěch "městské" Velké nad Veličkou ...    

... postupně přidám další videa, fotky a pár svých slov ...

... zatím poslední aktualizace v pondělí 9. 45