Průvodce Slováckem - Slovácko na vlastní srdce

Letem (ne)slováckým světem: Pavel Bobek, Paměť národa, Ruda z Ostravy ve Vlčnově, lhotský Kameňáček, přehlídka Návraty k hodnotám, pan Dunděra z Kyjova, vzpomínka na pana Marečka z Kunovic, Žítkovské bohyně

K původnímu začátku, který jsem psal už v neděli odpoledne, připisuji modrými písmenky dnešní, pondělní úvod. Všechny vás moc zdravím, původní nedělní úvod se mi zdá z dnešního odstupu příliš kritický a pesimistický, nejraději bych ho smazal, ale nechám ho - dobře mi tak, měl jsem ho napsat líp.
Rád bych vám popřál pěkný týden, když jsem ráno ve čtyři odjížděl ze Slovácka do  Prahy, u nás na Slovácku malinko poletoval sníh. Vůbec by mě ale nenapadlo, že z těchto minivloček budou velké vločky a první sněhová nadílka. Tady v Praze je dnes docela pěkné počasí, po sněhu a vločkách ani památky - dokonce ani na Vysočině dnes nebylo horší počasí než na Slovácku.
V tomto týdnu jsem si vzal do Prahy i svůj počítač se slováckým obsahem, takže se budu snažit po večerech psát o Slovácku sem na web i jinde. Výbavu ze Slovácka mám docela dobrou - okresní noviny za poslední dny, poslední číslo Malovaného kraje, plus hodně archivních čísel z devadesátých letech, knihu Čtení o Horňácku, slovník "folkloristů" na Moravě a Slezsku, knihu Na Paletě krojů atd... Tož, zase si budou tady v redakci při pohledu na mě klepat na čelo :)
Ještě prozradím, že při dnešní jízdě jsem měl mladou a sympatickou spolujezdkyni z Ostrožské Lhoty, která sice bydlela léta jen několik domů od toho našeho, ale nikdy jsme neprohodili více slov. Když jsem si s ní povídal dnes, zjišťoval jsem ještě více, kolik mladých lidí z našeho regionu žije a pracuje tady v Praze. Na jedné straně to všem moc přeji a držím jim všechny palce, na druhé straně bych si přál, aby se nám postupně co nejvíce mladých lidí vrátilo domů, doma na Slovácku založili své rodiny a pokud by to bylo možné, pomáhali by našemu rodnému kraji.
Tož, pojďme tedy k tomu nešťastnému úvodu, který jsem napsal včera:
RB  (psáno v pondělí ráno)    
Psáno v neděli odpoledne
O čem psát především, když je toho tolik, co by stálo za zmínku? Co napsat nyní, co později a co si třeba nechat jen pro sebe nebo známé?

Psát například o krásných písničkách z Porty roku 1983, které jsem si dnes pustil na staré gramodesce?

Nebo psát o tom, jak na naší osmileté Aničce poznávám, že pohádky na takové stará gramodesce s pěknými velkými obrázky na obalu jsou pro děti mnohem přitažlivější než nablýskaná přemoderní technika?

Popisovat, jak strašně moc nám tato moderní technika ve skutečnosti bere, jak si dělá z člověka otroka, který dává technice přednost před lidmi?

Nebo mám vyprávět o smutných očích pořadatelů různých kulturních akcí, kteří zoufale sledují takřka totální nezájem lidí?

Nebo si dělat smutnou srandu z toho, jak národ pojídačů knedlíků, čtenářů Blesku a diváků přilblblých televizních seriálů neustále na něco nadává, aniž by sám v v sobě našel schopnost a vůli něco začít měnit třeba ve svém okolí? 

Nebo mám tady na sebe poštvat všechny voliče sociální demokracie, protože je mi odporné chování "jejich" Bohouše Sobotky, který naprosto populisticky útočí na církev, čímž ve skutečnosti podřezává jednu ze základních "větví", na které stojí naše země?

Nebo komentovat "neviditelného" prezidenta, kterého alkohol a zdravotní problémy upoutaly do pojízdného křesla? 

Těžké vybírání v zemi, kde se na člověka dívají spíše jako na ekonomickou jednotku, která by měla přece teď v zájmu státu a koruny co nejvíce utrácet, přestože ona "jednotka" často žije od výplaty k výplatě a s vyplazeným jazykem se snaží vychovávat své děti, které stále více ztrácí skromnost a poslušnost?  

 

Je to špatné, mnoho špatného doprovází náš každodenní život, zatímco to dobré odchází. Proto nejdříve vzpomenu Pavla Bobka, který zůstane nezapomenutelný nejen kvůli svým písničkám, ale také svým životním postojům, ve kterých zůstal vždy rovný a stejný.

 

Moc rád bych také připomněl, že v nedávných dnech byly udělovány Ceny Paměti národa, získalo je několik  úctyhodných osobností, které bychom měli znát víc, než jména mnohých politiků. Doufám, že zejména kantoři na školách neopomněli svým žákům o těchto lidech povídat... Pokud jste náhodou někdo o Paměti národa a ocených osobnostech neslyšeli, klikněte, prosím, TADY. 

 

Velmi bych vám chtěl doporučit také seriál České století, jeden z nejvíce pozoruhodných projektů televize, který například učitelům umožňuje, aby se svým žáky vedli dlouhé a poutavé povídání o naší historii. TADY najdete videoarchív tohoto seriálu.

 

... jedna z mých nejmilejších písniček od Pavla Bobka

   

 

Zajímavých a inspirativních bytostí má naše země pořád ještě poměrně dost, jen se bojím, že se o nich většinou mluví a píše tam, kde většina národa nikdy své oči neupře. Absolutně nerozumím lidem, kteří nečtou seriozní noviny, časopisy, nepustí si kanál ČT 24, ČT art, dokumenty, neposlechnou si takové rozhlasové stanice, které je můžou obohatit. Nerozumím tomu, ale postupně poznávám, že většině lidí nic z toho neschází. Snad tedy alespoň svým dětem nepomůžou k tomu, aby poznávaly, jak je svět nekonečně fantastický a kolik nesmírně zajímavých věcí a lidí na něm můžou potkat.

 

Videa a postřehy ze Slovácka začnu - jak jinak - doma, tedy v Ostrožské Lhotě, která je společně s Hlukem mým domovem. V sobotu slavil místní národopisný soubor Kameňáček dvacet pět let, které oslavil pěkným programem, v něm kromě Kameňáčku vystupoval ještě lhotský soubor Háječek, místní dívky a ženy a CM Višňa. Mám z tohoto pořadu jenom tři ukázky, protože jsem si v rychlosti vzal z domu jen jednu kartu do kamery. Z celého pořadu ale vznikl oficiální záznam, který si moc rád koupím.

Více slov k pořadu napíši do lednového čísla regionálního časopisu krajem svatého Antonínka. Tady na webu bych se snad jen zmínil o svém zklamání z nezájmu Lhoťanů o toto setkání. Část tohoto zklamání jsem za poslední hodiny vydýchal a skoro se už ani o něm nechci zmiňovat. Dnes opravdu nemá smysl pro lidi nic dělat ani připravovat. Přesto mi dovolte jednu neslušnou větu: Kur.., co by udělalo místním lidem, kdyby aspoň jednou zvedli zadky, přišli do kulturáku, poslechli si děti, zatleskali jim, povzbudili je a zase se doma navalili k televizi, opravdu by to nebylo možné udělat?  To už, Bože můj, vůbec nemluvím o tom, že by si lidé zazpívali, zatancovali, pobavili se a třeba by usínali s příjemným pocitem. Opravdu už definitivně skončila doba, kdy se lidé scházeli v zaplněných sálech, v těch sálech se drželi kolem ramenou a zpívali od srdce své oblíbené lidové písničky? Dnes akorát hledíme očima do supermoderních mobilů, uši máme zacpané sluchátkama a od druhého člověka akorát čekáme to nejhorší. Amen s tebou, člověče, ty ani nepotřebuješ nějakou přírodní či jinou katastrofu, ty se zničíš sám....     

 

 

 

Rád bych se vrátil k velké módní přehlídce s názvem Návraty k hodnotám v podání Marie Zelené.

TADY ze Slováckých novin článek, fotky i video

TADY a TADY najdete fotografie 

A TADY je ještě vystoupení Marie Zelené v České televizi

 

Pojďme se podívat také na videa Tondy Vrby, za poslední dny jich opět natočil hodně, všechny najdete TADY. Co jsem vybral na stránky?

Moc bych chtěl upozornit na besedu s panem Dunděrou, spisovatelem a významným kyjovským lékařem, autorem několika knih, jsem Tondovi moc vděčný, že besedu nahrál... TADY začíná setkání,  TADY a TADY pokračování .... 

 

Z mnoha ukázek ze sobotních 30. Hudeckých dnů doporučuji například tato videa:

TADY najdete úplný začátek, plakáty minulých ročníků, zákulisí a první seznámení s dramaturgií celé akce ...

 

TADY je další Tondovo video  s názvem Takový byl Vašek Mlýnek - k tomuto jménu asi není třeba nic dodávat.

A TADY ještě ukázka z velkých hodů ve Svatobořicích - Mistříně, kde rovněž Tonda točil - díky i za toto natáčení!

 

Nyní se vraťme ještě na Uherskohradišťsko, TADY je páteční křest knihy o kunovském rodákovi, fotbalovém trenérovi Vlastimilu Marečkovi. Další dobrý člověk, který odešel z tohoto světa mnohem dřív, než by si zasloužil... TADY je ještě reportáž televize Slovácko z tohoto setkání...

 

A ještě Uherský Brod, TADY se můžete dozvědět podrobnosti o besedě se známou spisovatelkou Kateřinou Tučkovou, autorkou veleznámé knihy Žítkovské bohyně. Na místě jsem nebyl, ale dávám ukázku z besedy, kterou jsem už loni (nebo to bylo letos?) moderoval s touto spisovatelkou přímo na Žítkové. Takto na besedě vystoupil kopanický soubor Čečera.

 

 

Čím skončit? Rád bych skončil jednou písničkou, kterou asi už znáte. Nebo přinejmenším znáte toho, kdo ji zpívá - Ruda z Ostravy, který přijel na jednou nemocnou holčičkou do našeho Vlčnova. Zdá se mi, že tato jeho cesta k nám na Slovácko, ukazuje přinejmenším jedno: Dívejme se na každého člověka jako na jedinečnou bytost, uvědomujme si neustále, co je v životě skutečně podstatné a co je podstatné mnohem méně, nežeňme se tolik za mamonem, nenechme se otročit technikou, neseďme doma u počítačů, ale choďme za druhým člověkem, hledejme ho a snažme se společně prožívat co nejhezčí okamžiky - a pokud chceme, podpořme v tomto konkrétním případě nemocnou Adélku, na jejíž léčbu je potřeba mnoho peněz, číslo účtu je následující 3229609379/0800 

A TADY už najdete písničku Rudy z Ostravy i článek ...

 

RB