"Podiv sa na střechy lhotských baráků. Na většina z nich Vašek pracoval." Tak nějak jsem to slyšel, když jsem si povídal o Václavovi Malůškovi, pětapadesátiletém muži z naší Ostrožské Lhoty, který minulý týden nečekaně zemřel - a dnes se s ním jistě mnozí Lhoťané přijdou rozloučit.

Osobně jsem ho neznal, mnohokrát jsme se potkali, ale nikdy nesedli k povídání. Nemám tedy vlastně právo ani informace o něm tady psát. Ale rád bych se o něm zmínil, protože stále víc zjišťuju, že kolem nás žije řada nenápadných a pracovitých lidí, o kterých nikdy žádné noviny psát nebudou ani nebude jejich jméno v obecních kronikách pro příští generace. Je to strašně nespravedlivé, protože takoví lidé mnohdy pomůžou víc než někdo, kdo má nablýskané pomníky,honorace na pohřbech a místo v historii.

Nenápadní a pracovití lidí, jako právě Václav Malůšek. Stačilo za ním zajít, požádat ho, že nemáte nikoho, kdo by vám udělal střechu, a on jako pokrývač "samozřejmě" šel. Za pár haléřů. S úsměvem, v klidu, pohodě. Kolik takových lidí dnes ještě je? Moc jich už nebude, rozhodně jich ubývá. Znám jich několik málo ve svém okolí a jaksi tajně je obdivuju. Jsou neuvěřitelně zruční a vstřícní, a kdybych to porovnal třeba s tím svým "řemeslem" - oni jsou zcela zaslouženě mnohem cennější. 

Když jsem přemýšlel nad touto smrtí a díval se na jeho parte, přemýšlel jsem nad tím, proč mezi pozůstalými je "jen" maminka a sestra s rodinou. Proč tam není jméno manželky a dětí, vždyť mít takového muže a otce by téměř jistě nemohlo dopadnout špatně. Ba co víc, možná by jednu ženu a několik dětí dělal šťastnými. On byl přesto celý život sám.

Proč? Nevím. Ano, nebyl to chlapík, který by se hnal do ženského klína. Ženské ale prostě víc přitahují sukničkáři, děvkaři, kariéristi, lháři, sprosťáci, násilníci, vyčuránci, alkoholici, držgrešle, chytráci, kulturisti, sportovci nebo přímo manekýni. Obyčejný a skromný řemeslník vedle nich vypadá jako nějaký trpaslík. Jistě - nespravedlivě.

Toto je tedy několik málo slov za jedním dobrým člověkem, o kterém byste neuslyšeli, že někdy někomu ublížil. Nyní se s ním budeme moci setkávat už jen ve vzpomínkách a myšlenkách tam, několik kroků za našim kostelem.

Byl jsem tam zrovna včera a znovu jsem cítil, že ona setkání s mnoha lidmi jsou pro mě mnohdy silnější než setkání dole ve vesnici, kde přibývá tváří, které neznám a která mi nic neříkají. Nevěřím, že člověk smrtí umírá. Naopak, každý člověk z onoho pověstného druhého břehu žije v nás, zatím živých, a svým "odkazem", tím, jak žil, velmi ovlivňuje naše vlastní žití.  

Čest Václavu Malůškovi, neznámému muži z jedné málo známé vesnice tam pod Antonínkem... Ať vzpomínka na něj zůstane v srdcích lidí co nejdéle ...

RB