Průvodce Slováckem - Slovácko na vlastní srdce

Cesty po Slovácku: Povídání s houslařem ze Strání, který poznal Jižní Koreu a rád jezdí na luxusní motorce

Houslař, který má rád muziku i jezdění na motorce

Strání - Stačí, abyste šli ještě několik málo kroků, a už nebudete v České republice, ale na Slovensku. Zůstaňme ale těsně před hranicemi, protože tady, v obci Strání na Uherskobrodsku, žije Josef Múčka, třiatřicetiletý muž, který vyrábí a také opravuje housle, violy, violoncella, kontrabasy i kytary.

Najdeme ho v domě u silnice, v jeho malé houslařské dílně, ze které se může dívat před okno do krajiny na pobíhající koně. Zrovna opravuje kontrabas, který má zlomený krk, a my můžeme ještě prozradit, že patří muzikantovi z Horňácka. „U nástroje je krk místo, které se dá jednoduše přelomit, je to nejcitlivější místo na zacházení. Dostává opravdu zabrat, když jde člověk s kontrabasem do dveří, tak futra dveří nebývají nejvyšší," říká s úsměvem.

Když byste ho tady v tichu dílny našli, měli byste možná pocit, že už tady pracuje dlouhé roky a Strání až tak často neopouští. Pravda je ale mnohem bohatší. Josef Múčka je Strážničan, muzikant tamní známé cimbálové muziky Danaj, a ve Strání, v domku po předcích, se ocitl po delším putování, poté, co si tady otevřel vlastní dílnu na výrobu, opravy a prodej smyčcových hudebních nástrojů..

Při tomto putování se mimo jiné vyučil v Lubech u Chebu houslařem na Středním odborném učilišti hudebních nástrojů, šel na jeden rok do Vojenského uměleckého souboru Ondráš, poté tři roky pracoval v Lubech jako mistr odborné výchovy, rok a půl dělal housle v Jižní Koreji a teprve v posledních šesti letech se usadil právě ve Strání. Tady si také našel svou manželku Marii, členku místního folklorního souboru, kterou si loni v září bral. „Bylo to hodně veselé, na svíci jsme měli 250 lidí, na svatbě 140," vypráví.

Zastavme se nejdříve u vyučení, jak se stane, že někdo z moravsko - slovenských hranic odjíždí po základní škole až na kraj Čech učit se dělat housle? „Ve čtrnácti člověk moc neví, co chce. Ale já jsem chtěl dělat s dřevem, navíc jsme i s bratrem hráli na housle, maminka hrála také, chodili jsme na lidušku. Začali jsme proto zjišťovat, kde lze housle dělat, a dozvěděli jsme se, že až u Chebu."

Právě v Lubech se také seznámil s Korejcem, který měl v Čechách firmu na dělání houslí a vyvážel je do Koreje. A Josefu Múčkovi nabídl, aby tam i s kamarádem odjeli. „Vylepšovali jsme v Koreji kvalitu už hotových houslí, bohužel po roce a půl dostal majitel firmy rakovinu a zemřel." Pobyt v exotické zemi využil mimo jiné k cestám po hudebních školách. „Viděl jsem, že jejich děcka jsou hudebně opravdu velmi nadané, jsou velice dobří muzikanti. Akorát by potřebovali lepší nástroje, hodně jich tam je z Číny, potřebovali by ty naše."

Jižní Koreu ale bere především jako ohromnou životní zkušenost. „Hlavně poznání jejich životního stylu bylo nesmírně zajímavé, kdo se tam nepodívá, tak neuvěří, žijí zcela jinak než my. Prakticky na všechno jsem si musel zvykat, od soužití s nimi, přes jídlo nebo bydlení.

Pak jsem se vrátil a skončil tady ve Strání," směje se houslař.

Jako čerstvý „ženáč" je ale spokojený, práce ho baví, v dílně byste našli řadu houslí, jak jeho vlastních, tak i cizích. „Hodně času trávím opravami, stále někdo něco nosí a chce opravit. Navíc každý hudební nástroj potřebuje občas údržbu. Kromě oprav má ale před sebou zrovna čtveřici houslí, které sám dělá. „Teď je zrovna stavím, pár lidí na ně čeká, chtěl bych, aby na konci března hrály." Pokud vás zajímá čas a cena, to i to je různé. „U každých houslí to je jinak, výroba zabere tak dva a půl měsíce. A cena? Je samozřejmě různá, ale nejnižší se pohybuje kolem třiceti tisíc korun."

Mezi mnohými houslemi v jeho dílně, těmi skutečnými i těmi na obrázcích, visí ovšem jeden obrázek pro takové prostředí zcela netypický - je na něm supermoderní motorka, která prozrazuje velkou zálibu tohoto straňanského houslaře.

„To byla moje motorka, ale prodal jsem ji, na české hrbolaté silnice nebyla vhodná. Místo ní jsem si koupil motorku BMW, ale moc času na ni nemám, občas se s ní projedu, abych přišel na jiné myšlenky," říká a několikrát opakuje, že se snaží kromě folkloru věnovat například lyžování, chodění do divadla, nebo třeba právě jezdění.

„Folklor jsem vždycky měl rád a budu ho mít rád. Ale je potřeba spojit všechny koníčky, aby měl člověk život pestřejší. A já jsem za život, jaký žiju, vděčný."

Radek Bartoníček